5. Národní kinematografie

Otázka národních kinematografií je velmi zajímavá a poměrně složitá, já se soustředím na základní otázky, které s ní souvisejí. Jednou z těchto otázek je vznik filmových produkcí v jednotlivých oblastech a jejich ráz. Dále je velmi zajímavé sledovat, jaké oblibě se jednotlivé kinematografie těšily v průběhu první stovky let filmu. Nejzajímavější je však sledovat, jak se od sebe jednotlivé kultury odlišují.

Od památného roku 1895 do dneška již film ovládl skoro celou planetu (až na pár výjimek zejména v muslimské části planety) a můžeme tvrdit, že téměř v každé zemi byl natočen alespoň jeden film. První filmy vznikaly ve Francii, ale ta nezůstala dlouho sama - velmi brzy se připojily Spojené státy, Německo, Itálie, Rusko, samozřejmě dnešní ČR, Kanada, Austrálie, Velká Británie, státy skandinávské, Japonsko, některé státy Jižní Ameriky, Mexiko a mnoho dalších. Tyto první snímky měly dokumentární charakter (záznam reality) a typická je pro ně i velmi krátká metráž (jen několik minut). Ale tyto státy měly výhodu a jakýsi náskok - měly za sebou základ a byly připraveny na pokrok (nejprve hraný film, celovečerní film, zvuk, barva…), také z většiny z nich se staly filmové supervelmoci, které ovládají světový filmový trh dodnes.

Dále máme státy, které filmová horečka zasáhla později - s příchodem zvukové éry, zejména to platí o státech jihovýchodní Asie (Indonésie, Barma) a také pro některé státy Afrického kontinentu (Maroko, Tunisko) - tyto země však přeskočily několik etap vývoje a jejich první film je již dlouhometrážní, hraný, ozvučený. Nedokážu posoudit, zda to bylo na škodu či nikoli, jisté je, že v dnešní době se filmy z těchto oblastí netěší nijak zvláštnímu zájmu ve světovém měřítku.

Konečně tu máme státy, které objevily film až po druhé světové válce - většina států Afriky či velmi exotické země (myslím z pohledu kinematografie) jako Saudská Arábie, Papua Nová Guinea nebo například Lucembursko. Zde vznikly rovnou filmy zvukové, hrané, dlouhometrážní, ale opět je zde problém s tím, že filmaři z těchto zemí nemají potřebné zkušenosti.

Rozdíl mezi vyspělými a rozvojovými kinematografiemi můžeme také pozorovat na úrovni filmového školství - každá země, která ve světě filmu něco znamená, má nějakou vysokou školu úzce specializovanou na tuto problematiku (u nás byla FAMU založena velmi brzy po druhé světové válce).

Nyní krátce k oné oblibě jednotlivých kultur. Nemám samozřejmě namysli úspěchy filmů u domácího publika, ale jejich úspěch na mezinárodním poli. Existují státy, jejichž filmy jsou žádané odjakživa a v budoucnu tomu bude zrovna tak - USA, Francie - ale těch je velmi málo (typická je obecnost témat). Do druhé světové války zde byla naprostá hegemonie těchto dvou kinematografií, kterou jen zřídka narušil nějaký skvostný snímek z jiného státu (například filmy sovětské byly velmi úspěšné, ale zejména u domácího publika). Po druhé světové válce se tyto země dostaly do jakési tvůrčí krize a využily toho kinematografie jiné - zejména italská, která dobyla svět svými neorealistickými díly a úplně nejvíc japonská (v čele s režisérem Kurosawou). U států, které jsou jeden čas oblíbené a poté jakoby upadají v zapomnění by se dalo hovořit o módních vlnách (to platí i pro Japonsko či Itálii). V letech šedesátých nastal celkový obrat způsobený tzv. Novou vlnou - k útoku zavelela opět Francie (zejména filmy F. Truffauta a J.-L. Godarda se těšily obrovskému úspěchu), postupně se přidaly i další: Německo, Velká Británie a obrovský úspěch sklidily snímky československé nové vlny (M. Forman, J. Němec, V. Jasný nebo V. Chytilová, Kadár a Klos) - ta byla ovšem zmražena nastupující normalizací (někteří skvělí tvůrci emigrovali do USA nebo Francie). Československá kinematografie zaznamenala ještě jednu vlnu obrovského zájmu, a to ihned po Sametové revoluci - s otevřenými trezory získali někteří tvůrci řadu festivalových ocenění (například "Skřivánci na níti" Jiřího Menzela získali roku 1990 Zlatého medvěda na Berlinale).

Velmi zvláštní je postavení Skandinávie, která v počátcích kinematografie určovala směr (dokonce právě zde se zrodil kult filmové - herecké - hvězdy), poté jakoby ztratila dech (také to způsobila emigrace některých skvělých autorů), v letech padesátých se opět přihlásila - především s osobností Ingmara Bergmana (Švédsko). Po jeho odmlčení (v osmdesátých letech) opět nastává jakási doba temna a v devadesátých letech přichází několik mladých filmařů se svými ručními kamerami (zejména Lars von Trier - Dánsko) a volají po zvýšení umělecké kvality snímků (manifest Dogma 95 je dostatečně známý). Nejvíce se mi líbil snímek "Rodinná oslava" (Dánsko, Thomas Vintegberg, 1998), který získal roku 1998 Zlatou palmu v Cannes.

V dnešní době se největší oblibě těší snímky asijské (Japonsko, Korea) a také bývalé Jugoslávie (zejména nedávný úspěch filmu "No man´s land" na festivalu v Cannes).

Nicméně i přes jednotlivé vlny zůstává pouze asi šest států, které si dokáží udržet diváka po delší dobu (byť je to za cenu snížení kvality), k těmto státům patří USA (ať si proti americkým snímkům každý říká, co chce, úspěšné jsou, s tím se nedá nic dělat!), Francie (v poslední době se Francie vrací ke snímkům vyšších uměleckých hodnot - například snímek Jeana-Pierra Jeuneta "Amélie z Montmartru" z roku 2001), Itálie (po neorealismu přišla vlna "spaghetti westernů", které zaznamenali vřelý ohlas u diváků; také Federico Fellini neustále přitahuje mnoho diváků), Rusko (jako nástupnická země SSSR, největší postavou dnešního ruského filmu je bezesporu režisér Nikita Michalkov), Německo (v devadesátých letech nám v Německu vyzrálo větší množství dobrých filmařů; osobně považuji za jeden z nejlepších filmů poslední doby snímek "Klepání na nebeskou bránu", zdařilé jsou také snímky Toma Tykwera) a především díky jazykové dostupnosti i některé filmy Velké Británie (spíše televizní tvorba, ale některé britské komedie zaznamenávají úspěch i na stříbrném plátně - "Trainspotting" od Dannyho Boylea).

Jednotlivé kultury se od sebe velmi odlišují a zároveň se navzájem ovlivňují! Americké snímky, které mají takový úspěch u diváků po celém světě proto, že jsou opravdu pro každého - zastávají obecně platné názory a vůbec jsou celkově neutrální (a hlavně vyvážené - rasově, politicky…). Mezi takové snímky patří zejména historické velkofilmy a snímky vědeckofantastické. Na druhou stranu je na škodu, že tyto snímky nemají jakýsi punc originality - většinou nepoznáte, který režisér natočil ten a ten snímek, protože do něj nevložil nic, co by jej odlišovalo od ostatních. Takový je přístup většiny amerických autorů, který je zapříčiněn většinou tím, že autoři si to nemohou dovolit - jsou kontrolováni příliš velkým počtem lidí (producenti), ale u snímků, které stojí přes sto milionů dolarů se ani není čemu divit. Tyto snímky si svého diváka vždy najdou.

Zcela odlišný přístup je u ostatních kultur (je také možné, že USA si ještě nějakou jednotnou kulturu nevytvořily!) - každý autor je osobnost (tedy myslím z těch uznávaných) a do každého snímku vloží kus sebe - to je ideální stav, ale při sledování některých mistrovských děl světové kinematografie začnete věřit na ideály (znovu). Vkládá do nich část tradic svého prostředí; filmy jsou také ovlivněny typickými povahovými rysy (které má každý národ trochu odlišné a ostatní národy je dobře znají!) a důležité je i politické klima.

Asi bude nejlepší, když budu tuto myšlenku demonstrovat na příkladech z české (československé) kinematografie, protože k té máme všichni nejblíže - spojuje nás kulturní tradice. Většina dnešních snímků nám předkládá obraz Československa vždy na hranici nějakého těžkého období. Zejména autorské dvojice Hřebejk-Jarchovský či Svěrák-Svěrák se do české nedávné minulosti navrací v každém svém filmu. A jak se zde projevuje ono "čecháčství"? Většina snímků, které se odehrávají ve dvacátém století (zejména druhá světová válka a Pražské jaro s následující normalizací) jsou tragikomedie, a to je přesně ono! My se za každé situace (jakkoli těžké) snažíme vše přetrpět s humorem (popřípadě s písní na rtech). Dokazují to i komedie natáčené v Protektorátu Čechy a Morava.

Myslím si, že toto je velmi zajímavá problematika, ale každý by si ji měl promyslet sám a konfrontovat se svým nitrem a také okolím. Ať jsme, jací jsme, jsme Češi, a i když si to třeba nechceme přiznat, už to nás předurčuje k určitému typu myšlení a jednání. Ale největší chyba lidí je generalizovat, proto toho již zanechám.

Toto bylo jen takové krátké zamyšlení nad touto otázkou, spíše vedoucí k podobným úvahám - prosím vás, přemýšlejte, jací jsme (a zkuste své názory konfrontovat s filmy, které se točí na našem území).

zpět