6. Stavba dramatického díla (filmu)

Ke konci naší cesty historií filmu mi prosím dovolte, abych se na chvíli zastavil u teorie.

Film patří mezi lidskou činnost a jako takový má i určitá pravidla. Ve filmu (podobně jako u ostatních druhů umění) se ale tato pravidla velmi často porušují - dokonce by se dalo říci, že porušování filmových pravidel je jev žádoucí, protože se tím posunují hranice možností převést naše představy na plátno. Bez porušování pravidel by se nekonal žádný pokrok, to platí obecně. Ale abychom mohli něco porušovat, musíme to něco nejprve důkladně poznat.

Některá pravidla nám například ukládají, co můžeme ve filmu ukázat a co nikoli (to je spíše otázka vkusu), další nám přikazují, jak to máme ukázat (filmová řeč, vizuální a zvukové efekty). A některá z těchto pravidel ovlivňují kulturu již od jejího ranného období. Film je (alespoň většinou) dílo dramatické, proto má svůj předobraz v antickém dramatu. Ano, i antické drama mělo přesné zákonitosti, které vám teď zčásti představím. Kdo chce poznat antické drama podrobně, nechť si přečte dílo od jednoho z největších filozofů (nejenom antických), Aristotela, nazvané Poetika, které pojednává především o tragédii.

Aristoteles v tomto díle shrnul většinu postupů a zásad dramatu včetně výstavby příběhu. Ještě před podrobnějším výčtem musím dodat, že některé části jsou mu pouze připisovány, ale v Poetice o nich není žádná zmínka, proto nebudu psát "Podle Aristotela tohle, podle Aristotela tamto!". A také se sluší podotknout, že divadlo se těchto zásad drželo až do dvacátého století (ale určitě by se našlo několik výjimek).

Řekové jsou považováni za zakladatele dramatického umění, což ovšem není zase až tak úplně pravda, neboť v nedávné době byl na stěně staroegyptského chrámu text dramatu "Vítězství Hora". Musíme ale přiznat, že Řekové toto část literatury dovedli (přinejmenším v rámci starověku) k dokonalosti. Všechna díla (tragédie) měla podobnou strukturu, kterou s menšími úpravami převzalo umění filmové.

Celá tragédie začínala tzv. PROLOGEM, během kterého byl nastíněn děj tragédie (forma monologu či dialogu). Následoval příchod sboru - chóru (za doprovodu hudby a tance), který byl oblečen podle toho, co měl představovat (např. žáby…) - PARODOS. Poté se začal odvíjet děj vlastní tragédie, který byl rozdělen na pět částí, dějství (tyto pojmy už lze klidně aplikovat na filmové dílo).

1) EXPOZICE - úvodní část tragédie, uvádějící základní jednající postavy, jejích vztah, konflikty a prostředí, v němž se pohybují (doporučuji se podívat např. na prvních patnáct či dvacet minut filmu "Magnólia" od režiséra Paula Thomase Andersona z roku 1999)

2) KOLIZE - v této části se poprvé střetnou protikladné síly (např. Dobro vs. Zlo)

3) KRIZE - konflikt nastíněný v předchozí části zde vrcholí, ale není dořešen

4) PERIPETIE - v této části dochází k obratu děje naruby (často spojeno s tzv. anagnorisí - poznání, např. kdo je kdo)

5) KATASTROFA - obrat v ději je dokonán, jsme svědky vyřešení konfliktu (součástí této části může býti tzv. katarze - hromadné očištění, ať už jednotlivých postav nebo i diváků)

Tragédie definitivně končí odchodem sboru - EXODUS.

Myslím si, že když se budete soustředit, jednotlivé části objevíte i ve spoustě filmů ať už dramat či komedií.

Ale také je třeba přiznat, že si některé postupy film z antiky nepřevzal, byť byly důsledně používány ve vývoji dramatu našeho letopočtu. Mezi tyto patří například tzv. "trojí Aristotelské jednoty" - tj. místa, času, děje.

1) Jednota místa - oproti divadelní scéně má film obrovskou výhodu, že je velmi "mobilní" tedy, že natáčet se dá v dnešní době prakticky kdekoliv (pod, na i nad povrchem matičky Země), a pro zvýšení atraktivnosti tohoto média je jasné, že se tato jednota nedodržuje.

2) Jednota času - opět jako u jednoty místa je nedodržování této jednoty zapříčiněno většími možnostmi filmu a kvůli atraktivitě. Nicméně jsou jen tři osvědčené modely, jak "odvyprávět" příběh - chronologicky (od začátku do konce), retrospektivně (začneme nějakým významným okamžikem a pokračujeme událostmi před touto událostí, nastíníme její příčiny apod., a až ke konci se opět dostáváme do onoho "počátku-konce" - bývá použito při autobiografických filmech, v nichž hlavní postava, většinou umírající, popisuje svůj dosavadní život, a film končí smrtí - vše končí smrtí!), třetí způsob je zkombinovat předešlé dva - vzniká buď zmatek nebo geniální dílo (většinou třetí možnost není dána).

3) Jednota děje - zde bych si dovolil odcitovat z již zmíněné "Poetiky" : "…Jako v jiných zobrazovacích uměních se jedno zobrazení týká jednoho předmětu, tak musí i děj, protože je zobrazením jednání, zobrazovat jednání jedno a celistvé. Části děje musí být sestaveny tak, aby přesunutím nebo odejmutím některé z nich se porušil a dostal do pohybu i celek. Co totiž může být použito nebo chybět, aniž je patrná změna, to není žádnou částí celku." V dnešní době se těchto slov nedbá a do filmů je vkládáno spousta zbytečných záběrů, scén a někdy je zbytečný celý film.

Myslím si, že antika je vzorem pro dnešní lidstvo v mnoha směrech (od literatury přes vědu po filosofii) a pro film se zdá nevyčerpatelnou studnicí inspirace (ať už se jedná o historické velkofilmy nebo o právě popsané zásady).

zpět