I. Úvod, aneb co to je film

Na počátku naší společné cesty historií filmu bych si dovolil seznámit čtenáře s několika různými názory na podstatu filmu, nebo jinak řečeno: co to vlastně film je. O tom kdy a jak film postupně vznikal se něco dozvíte v kapitole "Vznik nového média", ale některá jména spojená s touto událostí musím zmínit již zde, protože už od počátku filmové historie (i v době prehistorické) se někteří lidé pídili po odpovědi na otázku, která tvoří název tohoto úvodu. Samotní otcové kinematografie - rodinný klan Lumierů - uvedli, že "kinematograf je vynález bez budoucnosti," tato domněnka se ovšem dnes ukazuje jako dosti milnou a nejinak tomu bylo i během prvního období kinematografie. Jeden z prvních filmových teoretiků Ricciotto Canudo, mimochodem Ital žijící a tvořící ve Francii (vezl se na vlně první avantgardy), se nechal slyšet, že "film je sedmou múzou!" čímž de facto potvrdil snahy většiny tehdejších filmových autorů, tedy snahy o to přeměnit pokleslou zábavu, za niž byl film považován ve "svém dětství a pubertě" - tedy zhruba prvních dvacet let, na umění. "Film je pro nás nejdůležitější umění!" (My = dělnická třída, pozn. autora.) Tuto slavnou větu pronesl V. I. Lenin a jasně tím dal najevo, že film bude velmi podporován během vlády proletariátu. To se také stalo a díky tomu se nám dochovalo dostatečné množství skvělých filmových uměleckých děl z bývalého Svazu Sovětských Socialistických Republik. Je zřejmé, že komunistická strana nepodporovala film jen z čisté lásky k umění a jen proto, že chtěla film dosadit na první místo mezi uměními, ale film byl nejsnazší cestou k ovlivňování širokých (z větší části nevzdělaných a nezřídka i negramotných) mas - odtud také spojení: film - nejmasovější umění. A když máte ve svém propagandistickém arzenálu takové mistry jako byli S. M. Ejzenštejn, V. I. Pudovkin nebo A. P. Dovženko, máte kolektivizaci venkova usnadněnou.

To bylo jen několik z nepřeberného množství citátů na téma co to film je.

Film je také velmi dobrý prostředek, jak vydělat peníze (v mnoha případech však můžete o mnoho peněz přijít). V dnešní době už většinou jde pouze o ty peníze, v trochu lepších případech se u filmu můžete také dobře pobavit. Co však dnešním filmům většinou chybí je potřeba aktivního zapojení diváka - dnes divák přijde do biografu, usadí se, rozbalí si svačinu a pití, poté se zhasne; divák se podívá na reklamy, začne film, během kterého divák sní jídlo a dopije svou colu; film skončí, rozsvítí se světla, divák vstane a odejde domu, aniž by na něm bylo jakkoli poznat, že právě strávil několik hodin v kině. A právě nyní se dostávám k onomu rozdílu, který odlišuje běžnou konzumní produkci od umění. Podle jedné teorie má kvalitní umělecké dílo očišťující účinek, jako mělo například klasické antické divadlo (katarse) - divák, když vyjde před budovu kina, by měl být jiný, než člověk, který do té budovy vstoupil. To právě v dnešní době u mnoha filmových děl nelze pozorovat. To byly spíše takové umělecko-filozofické odpovědi na základní otázku, ale existují i čistě technické. Film je sled několika snímků ("fotografií") za sekundu. Jak prosté! Ale zase tak jednoduché to také není, velmi záleží na tom, kolik snímků se za onu sekundu podaří odvysílat, jaké rozměry mají ony snímky mít a jaký formát by měl mít prostor, na němž je obraz ve výsledné fázi pozorovatelný. Počet snímků se během let stabilizoval na 24 ks/s - souvisí to z možnostmi lidského oka a mozku. Časový úsek kratší než je 1/24 sekundy se v našem mozku automaticky ukládá do podvědomí, proto je to rozděleno právě na oněch 24 snímků za sekundu, které můžeme vnímat. S tímto souvisí i otázka tzv. podprahových obrázků, tedy s 25. a někdy i s 26. za sekundu - možné využití v reklamě. Již od samého prehistorického období (od pánů T. A. Edisona a G. Eastmana) je standardizovaná šířka jednoho okénka na 35mm, ale amatérské kamery užívají i jiných šířek. Co se formátu promítacího plátna týče, existuje několik standardů. Určitý formát měly filmy němé (1:1,33), jiný formát se dostavil s ozvučením filmu (tzv. academy formát - 1:1,37). S příchodem konkurenční televize byl zaveden široký formát - Cinemascope (1:2,55) a vývoj pokračoval. Dnes jsme ve stádiu naprostého zmatku a většina kameramanů se snaží ustavit pouze jeden standardní formát (nejspíš bude společný jak pro televizi tak pro stříbrné plátno). Televize upřednostňuje dva formáty 3:4 a 16:9, a právě druhý zmiňovaný se jeví jako nejprogresivnější.

A čím je film pro mou osobu? To ani nelze postihnout slovy, ale v onom vztahu já-film se odráží všechny aspekty filmu, které byly popsány výše, a zdaleka to není vše. Film je pro mě uměním, zábavou, způsobem odpočinku (aktivního), formou učení (jazyky, historická fakta …) a samozřejmě mi také přináší radost z krásna (estetické hledisko). Navíc je to účinný prostředek úniku před realitou.

A proč že jsem si jej vybral pro svou seminární práci? Vytýčil jsem si za cíl seznámit především své vrstevníky naprosto neznalé této problematiky s vývojem nejmladšího z umění a podat jim co možná nejucelenější (a zároveň ne příliš složité) pojednání na toto téma. O tom, zda se mi to podařilo, se můžete přesvědčit na následujících stránkách. Dále musím předeslat, že největší část bude věnována hrané kinematografii.

Poznámka ke jménům filmů a autorů: Názvy jednotlivých filmů budu uvádět buď pod originálními názvy, popřípadě pod jejich českými překlady (pokud nebyly v ČR uváděny) nebo pod českými distribučními názvy. Jména autorů jednotlivých děl či hereckých hvězd budu uvádět v počeštěných tvarech (to se týká zejména jmen ženských s naší koncovkou -ová,).

zpět na úvod