3. Úhel pohledu, aneb žánry ve filmu

Nyní jsem se dostal k části, která je všem velice blízká. Nevíte jak? Zde máte krátký případ ze života. V USA nebo nějaké jiné filmové velmoci (nejvíce filmů ročně produkuje Indie) byl natočen úžasný historický velkofilm za 200 milionů amerických dolarů, který už za první víkend v kinech utržil neuvěřitelných 100 milionů téže měny. Na plakátech zvoucích na tento film stojí "strhující romantické drama z prostředí …". Ale ve skutečnosti je ten film děsně dlouhý, nudný a místo romantiky se v něm objevují erotické scény. To je síla žánrů. Schopnost popsat film jedním maximálně třemi slovy, aby si o něm každý udělal vlastní obrázek - zařazování do škatulek je otrokem reklamy a vymýšlejí jej distribuční sítě. Na plakátě k našemu filmu by mělo stát: "zdlouhavý, drahý, erotický příběh z dob …" ale řekněte upřímně, kdo by na to šel a vydržel na to koukat tři hodiny?

Žánr je označení pro díla, vykazující společné námětové, kompoziční či formální znaky. Stejně jako v literatuře jsou ve filmu určeny charakterem látky.

Víme tedy, co to žánr je (alespoň přibližně), ale problémem zůstává, kdy se žánr objevil poprvé (jinak řečeno, od kdy režiséři své filmy koncipují jako jeden určitý žánr). Ve filmu je to relativně jednoduché (horší je to u literárních žánrů - literatura zde ale existuje již kolem 5000 let a film nedávno oslavil svou první stovku). Po zhruba deseti, dvaceti letech "života" filmu už tvůrce (také diváky) přestalo bavit jen kopírovat realitu (sledovat kopii reality). Proto se začali psát příběhy a z nich filmové scénáře. Zpočátku to bylo celkem jednoduché: někdo natočil film, při jehož shlédnutí jste se neustále smáli a tak vznikla komedie; někdo natočil film, v němž vystupoval bílý muž s puškou, kloboukem a koněm - hle, první western; první film s upírem - první horror. Zpočátku to fungovalo skvěle - všichni kopírovali úspěšné modely. Typická zápletka, postavy a místo děje = typický žánr. Ale za nějaký čas to diváky (i tvůrce) opět přestalo zajímat. Hledaly se nové postupy a tím asi nejúspěšnějším bylo různé nazírání na jedinou věc (historická událost, sociální problém, situace). A jak to fungovalo? Asi tímto způsobem: Několik režisérů se rozhodlo natočit film například o dobývání amerického "divokého" západu. První byl vedle profese režiséra také znalec dané problematiky. Ten natočil "velkolepý, strhující western z dob dobývání divokého západu" - plný krve a krutosti jak ze strany bílých přistěhovalců, tak i ze strany indiánů (skalpování, mučení …). Druhému utkvěl v paměti jediný fakt z tohoto období, a to ten, že si někteří indiáni docela zvykli na konzumaci "ohnivé vody." Tento natočil výbornou komedii o tom, jak bílí přistěhovalci bez problémů přijeli na západ, rozbalili své propriety (několik málo pušek, nějaké oblečení a velké množství kořalky), s indiány se velmi spřátelili (nevykouřili indiánskou dýmku míru, ale pořádně se společně opili). Na závěr vytáhli těch svých několik pušek a indiány (kteří se ve stavu opilosti chovali velmi neslušně k bílým ženám) do posledního postříleli. Poslední režisér nevěděl o látce nic (nebo naopak vše, ale pravda se mu nelíbila) a natočil vážně míněný film, který měl jen jedinou vadu na kráse: indiáni pobili bílé přistěhovalce, ovládli Ameriku a později i celý svět - že by pokus o sci-fi? Asi ano.

Tak takhle nějak to možná bylo (a stále je)!

K masivnímu vývoji žánrů došlo po ozvučení filmu.

Jednotlivé filmové žánry mají i své podžánry.

Mezi hlavní žánry patří Drama. Jestliže pro většinu filmů platí, že v nich musí dojít k nějakému konfliktu, u dramatu to platí dvojnásob. V dramatu je zvykem, že proti sobě stojí dvě opačné strany (dobro vs. zlo) - to je asi hlavní znak dramatu.

Jednotlivé podžánry:

- rodinné drama (konflikty rodinných příslušníků) - například film "Kramerová versus Kramer" od režiséra Roberta Bentona z roku 1979 (otázka opatrovnictví dítěte odloučených rodičů)

- milostné drama (případy různých milostných trojúhelníků, neopětovaná láska, zakázaná láska) - kdo by neznal jednu z nejslavnějších her Williama Shakespeara "Romeo a Julie" - kdyby snad přeci někdo, zkuste stejnojmenný film od Franca Zeffirelliho z roku 1968

- společenské drama (různé společenské otázky - např. opětovaná láska k církevnímu hodnostáři) - slavná kniha "Šarlatové písmeno" bylo také převedeno na filmové plátno

- politické drama (vyšetřování atentátů vysokých státních představitelů nebo naopak zločinů spáchaných těmito lidmi) - režisér Oliver Stone a jeho dva filmy: "JFK" (o atentátu na amerického presidenta) a "Nixon" (život tohoto kontroverzního presidenta USA)

Dalším žánrem, také velmi oblíbeným, je Komedie (původ termínu komedie ani vlastního žánru není přesně znám - Aristoteles jej spojuje se slavnostmi na počest boha Dionýsa). Velmi důležitým znakem (asi jediným nutným) je povinnost diváka donutit k smíchu - jednotlivé podžánry se dělí vlastně podle toho, jak toho autor docílí.

Podžánry:

- stará dobrá groteska - ve filmu asi nejstarším druhem komedie - je založena na dvojím smyslu situace - jednomu člověku je ubližováno, zatímco druhý (a také divák) se tím poctivě baví - zkuste jakýkoli němý film s mladým Charlie Chaplinem (Tulák) nebo s Busterem Keatonem (Frigo)

- konverzační komedie - je založena na brilantně napsaných a pronesených dialozích, občas se užívá dvojsmyslů, narážek a podobně - jedním z předchůdců tohoto druhu komedií v literatuře byl Oscar Wilde, proto by možná neškodilo podívat se na filmovou adaptaci jeho hry "Jak důležité je mít Filipa"

- situační komedie - velmi blízká komedii konverzační; dnes velmi populární, někdy si zapněte TV N… a podívejte se na nějaký sit-com (to je skoro ono - je to kratší, seriálová podoba situační komedie)

- rodinná komedie - zahrnuje situační i konverzační humor, ale hlavním znakem je (jak název napovídá), že onen humor pramení ze "sledování" jedné popřípadě několika rodin; u nás byla (a dosud je) velmi populární - trilogii o rodině Homolkových zná asi každý (r. Jaroslav Papoušek)

- u nás (i ve světě) oblíbené dryáčnické komedie - ve kterých je vtip skutečně až na prvním místě - nenáročné na sledování, nepožadují moc pozornosti, ani znalostí, abyste je "pochopili" - trilogii Zdeňka Trošky "Slunce, seno . . . . . ." lze "vřele doporučit" abyste si udělali obrázek, o co se v tomto podžánru jedná

- opozici výše zmíněným dryáčnickým komediím staví především Woody Allen se svými intelektuálními komediemi - pojem dosti povýšenecký, ale je pravda, že tento druh filmů vyžaduje opravdu skoro intelektuální diváky, kteří by jej byli schopni ocenit na sto procent, divák musí být velmi pozorný a měl by mít jakousi inteligenční průpravu

- černá komedie je vlastně film kriminální, většinou dosti morbidní, ve kterém ale není ona morbidita brána zas až tak vážně - podívejte se například na film "Růžový panter"

- poslední dva podžánry, u kterých bych se rád na moment zastavil je parodie a tzv. crazy komedie - slovo parodie pochází z řeckého paródiá, což znamená protizpěv, parodovalo se již ve starém Řecku - při zahájení divadelního představení přicházel sbor, oblečen za jiné postavy (i zvířata) a ty postavy napodoboval (parodoval je) - parodii poznáte celkem snadno - ona si vlastně dělá legraci z jiných (více či méně úspěšných) filmů - její autoři použijí různé situace z oněch filmů, poskládají je jak se jim zamane a výsledek je naprosto absurdní film, ve kterém nedává smysl vůbec nic (to pro diváka, který neviděl originální díla) nebo naprosto všechno (pro ty, kteří jsou v obraze) - asi nejuznávanějším autorem parodií v dnešní době je Mel Brooks, který si například dovolil v roce 1976 natočit film "Silent Movie", který je celý němý, až na jednu větu pronesenou známým francouzským mimem Marcelem Marceau

- slovo crazy pochází z angličtiny a znamená bláznivý, ztřeštěný - a taková je i crazy komedie - jedním slovem: šílená - všechny atributy (záměny osob, zavazadel, honičky) nabývají neuvěřitelných rozměrů - velmi úspěšné (a navíc kultovní) crazy komedie vytvořila jedna známá britská šestice: Graham Chapman, Terry Gilliam, John Cleese, Eric Idle, Terry Jones, Michel Palin - jedním slovem (spíše dvěma slovy) Monty Python - filmy "Svatý grál", "Život Briana" či "Smysl života" se zapsaly velmi tučným (možná i zlatým) písmem do fondu světové kinematografie, i když je nutno dodat, že rozhodnout zda se jedná o crazy komedii či parodii musí každý posoudit sám, já bych je zařadil do speciální kategorie crazy parodie

Lidé se často rádi nechávají bavit (komedie), ale minimálně stejně často a snad ještě raději se nechávají strašit. Žánr: HORROR.

Osobně lidem, kteří se koukají na horrory nerozumím. Já když jsem viděl někdy v deseti letech poprvé (a naposledy) film Stevena Spielberga "Čelisti", prožil jsem si několik bezesným nocí - nemohl jsem zavřít oči, protože v tu chvíli mě honil nějaký odporný žralok a já mu nemohl neuniknout. To byl první horror, který jsem absolvoval, a také poslední film tohoto žánru. Horrory se dají také dělit na několik podžánrů.

- velmi oblíbené jsou filmy s upíry - hlavním pramenem, z něhož čerpají asi všichni tvůrci snažící se o upírský horror, je román Brama Stokera "Dracula" - na jeho motiv byl natočen i úplně první hororový snímek, který zaznamenal úspěch, německý "Upír Nosferatu"

- filmy s jinými nadpřirozenými postavami, jako např. Frankenstein, se sice nijak nenazývají, ale je jich velký počet (postav i filmů)

- obzvláště krvavé a brutální horrory se zařazují do škatulky s názvem splatter-horror, přičemž splatter v angličtině znamená šplíchání, cákanec (a to, co šplíchá popřípadě cáká je krev a vzduchem létají jednotlivé lidské tkáně pečlivě oddělené od svého pána - velmi zajímavé zejména pro studenty medicíny)

- nejzajímavějšími (pokud jsou vůbec nějaké horrory zajímavé) jsou horrory psychologické - mistrem těchto filmů byl pan Alfred Hitchcock a zvláště jeho film "Psycho" z roku 1960 s Anthonym Perkinsem v hlavní roli; za zmínku stojí také spisovatel Ira Levin, jehož román "Rosemary má děťátko" úspěšně zfilmoval Roman Polanski roku 1968

- prvním horrorem, který získal Cenu americké filmové akademie (Oscara) za nejlepší film roku, se stal film "Mlčení jehňátek", jenž natočil roku 1990 režisér Jonathan Demme s Jodie Fosterovou a Anthonym Hopkinsem v hlavních rolích, tento film získal Oscary ve všech pěti hlavních kategoriích (film, režie, hlavní mužská i ženská role, scénář)

Lidé také rádi sledují zabíjení ve velkém a ve jménu dobra - válečné velkofilmy proto zaznamenávají velké kasovní úspěchy. Již velký počet bitev i celých válek byl přenesen na stříbrné plátno. Vše nejspíš začalo filmovou adaptací románu E.M.Remarquea "Na západní frontě klid" (USA, 1930, r. Lewis Milestone) a v poslední době otřásá českými kiny film "Pearl Harbour" (USA, 2001, Michael Bay).

Na válku se lze také dívat (posléze natočit) několika možnými způsoby. Nevím přesně kolika, ale minimálně dva různé modely bych určitě našel (vlastně se jedná o protiklady).

- můžeme se na válku podívat vážně - válečné drama - to je určitě serioznější přístup, ctí padlé i jejich rodiny - nejlepšími dvěma příklady pro mě jsou dva filmy z roku 1998 - první se jmenuje "Zachraňte vojína Ryana", který natočil uznávaný režisér Steven Spielberg a mimochodem natočil jej velmi dobře (5 Oscarů je toho dobrým důkazem) - tento film pojednává o 2.světové válce a je velmi realistický; druhý film ze stejného roku natočil Terrence Malick, pojednává také o 2.světové válce a jmenuje se "Tenká červená linie" - také velmi kvalitní snímek (získal Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu), jedná se o remake amerického filmu ze šedesátých let (dvacátého století)

- už mnoho tvůrců už ale použilo trochu odlišný způsob jak ztvárnit válku - válečné komedie si dělají z války legraci (i když na válce není nic směšného) - navazují na tradici literární, kde pomocí zesměšnění války chtějí ukázat její nesmyslnost (J.Heller, P.Ryan) - nejzdárnějšími příklady válečné komedie se zdají dva filmy z roku 1970 - legendární snímek režiséra Roberta Altmana "M.A.S.H.", který je známý po celém světě (kdo viděl aspoň jeden díl z následujícího seriálu, má určitě představu, oč se jedná i ve filmu), který nečekaně získal Zlatou palmu v Cannes; a adaptace knihy (opět světoznámé) Josepha Hellera "Hlava XXII" - režiséra Mika Nicholse

Dalších několik žánrů už jen telegraficky:

- romantický film - ideální láska, vždycky se najdou ti pravý - prostě přesně takové, jaké to ve skutečnosti není - adaptace jakéhokoliv "románu" Danielle Steelové

- pohádka - oblíbené zejména u mladších diváků, nadpřirozené postavy, a hlavně: dobro vítězí nad zlem (tak jako ve skutečném životě, nebo snad ne???) - "Čaroděj ze země Óz" (USA,1939, r. Victor Fleming)

- muzikál - zpěv, dokonalá choreografie tanečních scén - "West Side Story" (USA, 1961, Robert Wise, Jerome Robbins)

- dobrodružné filmy - hrdinové, kteří utíkají před (špatným) zákonem a zároveň se do nich zamilovávají ty nekrásnější dívky (i v publiku) - typické pro francouzské filmy s mladým Jean-Paulem Belmondem či Alainem Delonem - "Cartouche" (Francie, 1962, Philippe de Broca)

- western - bílí cowboyové proti rudým indiánům - na neštěstí pro indiány, bílí tenkrát vyhráli a dnes o tom točí filmy - "Sedm statečných" (USA, 1964, John Sturges)

- detektivní příběhy - jedná se o vyšetřování určitého kriminálního činu - většinou je případ vyřešen a viník spravedlivě potrestán - "Sedm" (USA, 1995, David Fincher)

- historický film - může to být prakticky jakýkoliv žánr, ale příběh se musí odehrávat v minulosti; já se o něm nechci zmiňovat moc podrobně, protože je těžké rozhodnout co vše ještě je minulost a co už nikoli - ale historické velkofilmy by se sem daly zařadit bez jakýchkoliv debat - "Ben Hur" (třetí verze : USA, 1959, William Wyler)

- adaptace - jedná se o převedení jiného uměleckého díla (většinou literárního) na stříbrné plátno; podobně jako u historického filmu se může jednat o jakýkoli žánr (komedie, drama . . . ); autorem, jehož díla byla nejčastěji adaptována, se stal slavný William Shakespeare - "Hamlet" (Anglie, 1948, Laurence Olivier)

- životopisný film - biografie známých postav z jakéhokoliv odvětví (literatura, hudba, film, historie …) - "Amadeus" (USA, 1984, Miloš Forman)

- road-movie - záznam cesty, ať se jedná o jakoukoliv cestu - jiný film snad ani nelze připomenout: "Easy Rider" (USA,1969, Denis Hopper) - tento film se stal asi nejkultovnějším filmem v historii kinematografie vůbec

Žánrů je opravdu velké množství a mohu s jistotou tvrdit, že je zdaleka neznám všechny. I přes tuto velmi širokou škálu žánrů existují filmy, které se prostě natolik vymykají běžným postupům, že je nelze zařadit jen do jedné škatulky. Potom se buď zařadí do jedné ze zaběhaných škatulek (to ovšem není přesné), nebo (v případě nenadálého úspěchu filmu) se vytvoří škatulka nová, která se bude postupem času zaplňovat - to se stalo v polovině devadesátých let (dvacátého století) u filmu "Pulp Fiction" - škatulka se od té doby nazývá Historky z podsvětí.

Takovouto sílu mají především tzv. filmy autorské a filmy nezávislé.

zpět