Seděl jsem doma a poslouchal ty neuvěřitelně dokonalé tóny, zavřete oči a vidíte to, co? To všechno - genialita proplouvá všude kolem vás, snaží se dostat do vaší mysli a naprosto ji naplnit štěstím - daří se, euforie jest všudypřítomná. Smyčce, dechy, tympány, kolik existuje superlativů, chci je použít všechny, jinak to nejde, já potřebuji více slov, nebo raději žádné, stačí se zaposlouchat a okamžitě zapomenete, že existují nějaká slova, že existuje něco jako realita, všední svět kolem vás, že lidé mívají starosti, protože to všechno přestalo mít svůj význam pro vaši mysl - měl někdo namysli tuto skutečnost, když tvrdil, že jakmile zavřeme oči, svět přestává být, já bych souhlasil, ale přidal bych k těm zavřeným očím navíc hudbu, Ludvíka a jeho devátou (zejména druhou a čtvrtou větu).

Jsem právě v půlce, stejný čas mě ještě čeká, překvapí mě něčím? Snad ano, ale možná raději ne, takhle to je přesně ono, jestli může hudba sama navodit podobné stavy jako je orgasmus, extáze, drogový výlet, halucinace, sem s tím, už to přichází - není nic krásnějšího, naprostá harmonie, kterou vytvořil člověk - ne to nemohl být člověk, to byl bůh, ani ten to nebyl, muselo to být cosi mnohem mocnějšího a většího, ať to bylo cokoli, třeba i ďábel, může se někdo zlobit, že stvořil toto, celý svět se může jít zahrabat, to by uměl stvořit každý, ale tak překrásnou, magickou hudbu nikdo druhý.

Zaprodal bych svou duši, jen kdybych uměl něco podobného - a ten, kdo říká, že by duši nikdy neprodal, neslyšel to, co já, možná ano, ale neprožíval stejné pocity - pocit naplnění, souznění, splynutí dvou duší, byť je rozdělují skoro dvě století věku, ten, kdo to stvořil nemohl být obyčejným člověkem, nenene a ještě jednou NE!

Říkejte si co chcete, ale nad tohle zkrátka není, Mozart, Bach a jiní velikáni, všichni stojí za to, ale Beethoven byl, je a bude jen jeden, dnes má podobu několika lesklých disků, ale i to málo stačí, abychom jej poznali, pochopili, milovali, neboť ten, kdo žije bez hudby, nežije. Může klidně zemřít, neboť nikdy nepozná ty nejhezčí pocity - jako třeba euforii, ale nikoli tu alkoholickou, kdy se jen smějete a souzníte se společností, to ne, tahle euforie je čistě duševní, psychická - je v mé hlavě a nikdy ji nikdo nepozná takovou, již jsem poznal já, není lepší či horší než podobné stavy ostatních posluchačů, ale je tak osobní a jedinečná, že ji nelze postihnout žádným dosud známým prostředkem, kdo se o to pokouší, musí zákonitě neuspět - a možná, že to je dobře, alespoň je každý přinucen si své euforie dosáhnout sám, pomocí sebou zvolených prostředků.

A už je tady óda na radost, sice nerozumím slovům, ale ta jsou navíc, beru hlasy (sóla i chóry) jako další hudební nástroj, jenž pouze doplňuje orchestr - udělejte to také tak a úspěch při poslechu jest zaručen, nemůžete se zmýlit, nic vám neunikne, neboť nic určitého nehledáte, kdo nehledá, tomu nic neunikne.

Opět půlka další části, ale tentokrát je hudba samé překvapení, střídání nálad, to je také skvělé, kdo neslyšel, neuvěří, ať tedy rychle někam běží a pustí, bude překvapen, že hudba, kterou až dodnes považoval za mrtvou pouze pro mrtvé ožívá. Je dynamičtější než všechny ty "hity", o kterých uvažuje jako o nejlepších skladbách, jež kdy spatřily světlo světa - ne, nikoli přátelé, tohle je rozhodně Numero uno v all time classics, drží se na první pozici více jak 173 let, získala spoustu grammy i jiných ocenění, každý se ji snaží napodobit, ale nikdo se nespolčil s ďáblem tolik, aby mu jeho veličenstvo, pán temnot vnukl lepší skladbu (ani nikdo nepodplatil tu správnou múzu, která píše noty, zatímco skladatelé spí, či malují obrazy, právě v nejsladších chvílích malířovy tvorby).

Tohle už zkrátka nikdo nepřekoná, neměla by být ukončena veškerá snažení na hudebním poli, když je někde vrchol, zbytek již musí zákonitě směřovat dolů, zakažte umělcům vytvářet nové variace na špatné téma - ale ne, to je samozřejmě nesmysl, svět by byl chudší, navíc nikdy nevíte, kdo s čím přijde, ale já již neočekávám kvalitu, pouze skladby od oblíbených interpretů, a vzhledem k tomu, že spousta mých favoritů je již po smrti, musím se spokojit s těmi dosud živými.

Neumírejte mi brzy, bez vás by tady byla nehorázná nuda a já bych musel rychlíkem za vámi a existuje několik málo lidí, které by tento akt lásky k hudbě nemuselo pochopit a asi by je to mrzelo - ale kdo ví, kolik jich je? Já tedy určitě ne a ani mě to nezajímá, a už vůbec mě to nedojímá, jsme stejně pouze schránky, které udržují to nejcennější, co máme pohromadě, aby se to nerozlétlo kdykoli kamkoli, neboť to by trošku zavánělo anarchií - ano, něco jako duše existuje, k tomuto možná zcestnému názoru jsem došel zrovna teď, během poslechu Beethovenovy deváté symfonie (pouze druhé a čtvrté věty), a dospěl jsem k tomuto závěru právě a jen díky této skladbě, která nemá v mém osobním životě obdoby, neboť právě u ní jsem zjistil, k čemu hudba skutečně je - ani peníze, ani prodejnost alb, ani počet videoklipů, ani koncerty vše to je pouze o osobním prožitku, jenž vám přineslo několik stran z notového sešitu, hustě počmáraného geniálními malůvkami, kterým rozumí právě jen několik vyvolených, kteří nám jsou schopni vše přeložit do nám srozumitelných vjemů - hudba, to je, vážení a milí, hudba!

A tohle je nejkrystaličtější podoba geniality, s níž jsem se zatím ve svém krátkém životě setkal - existuje mnoho geniálních knih, stejně tolik geniálních filmů, ale toto je the best of my life, zatím není nic víc. Kdo mi poskytne lepší a větší rozkoš z uměleckého díla, tomu dám vše, co si bude přát a zároveň já budu schopen mu (jí) to poskytnout, to slibuji na hrob Ludvíka van Beethovena, a věřte mi, že to je čertovsky vážně myšlený slib.

Už se blíží konec druhé věty, kterou během psaní tohoto textu slyším již podruhé, ale nedivte se, většinu času mám beztak zavřené oči a sleduji ty lovely pictures, stejně jako Alex v Mechanickém pomeranči.

Přeji krásný poslech, já se nyní vydám za Měsíčním svitem.

Standa

zpět na úvod