Když se potkají géniové.

Clockwork orange O.S.T.

Celá ta věc začala na přelomu 18. a 19. století - tehdy žil a tvořil největší z největších, Ludwig van Beethoven. Dalším byl Ital Gioacchino Rossini a ve dvacátém století přibyl třetí do party - Walter Carlos. Těmto třem dále sekundují sir Edward Elgar, Terry Tucker a Gene Kelly.

Jejich společnost na jednom hudebním nosiči by se mohla nejednomu čtenáři zdát podivná, ovšem posluchači nikoli. Všechny je dal dohromady šílenec Stanley Kubrick a jejich hudbu použil pro film Mechanický pomeranč (další z chorobných vizí budoucnosti, tentokrát vzniklá propojením géniů pánů Anthonyho Burgesse a již zmíněného Kubricka).

A tento soundtrack, který nedávno dorazil i do českých luhů a hájů, je jedním z nejlepších svého druhu. Nejen, že obsahuje skutečně všechny hudební motivy a skladby, jež zaznějí ve filmu, ale dokonce ponechává i stejné pořadí, díky čemuž je posluchač znalý filmu schopen naprosto bez problémů prožít skvělý emocionální zážitek. Jediný problém nastává s hlavním hudebním motivem, jenž se ve filmu objeví hned několikrát (a má svou specifickou funkci - viz příslušná filmová recenze). Ale autoři disku tento vyřešili naprosto logicky - dali jej sem pouze jednou a hned na začátek (stejně jako se objeví i ve filmu hned při prvním záběru).

Nyní již k jednotlivým skladbám - onen hlavní motiv je naprosto úchvatný a kdo sleduje film poprvé, svou závislost na něm si buduje postupně, kdo již ví, oč jde, prožívá něco připomínající trans. Prostě úchvatné (poprvé si řeknete, že Walter Carlos je Bůh). A kdo film zná, ihned se mu před očima rozeběhne první, dlouhý záběr, postupně se zvětšující v Korovo mléčném baru.

Dvojka je Rossini - skvělá scéna s partičkou Billyho Boye, která má nejprve navrch (nad mladou, velmi roštěnkózní slečnou), ale později dostane na frak od kluků Alexe. Zejména ve finále graduje, podobně jako sama rvačka mezi dvěma partami.

Trojka je společným dílem autorů, kteří skládali hudbu speciálně pro tento snímek - Walter Carlos a Rachel Elkind. Opět si vybavuji, kterak se Alex vrací klidně domů po noci plné výtržností. Ulehá a pouští si …

Už je tu poprvé největší oblíbenec Alexandra, Ludwig van a jeho 9. symfonie 2. věta (i když poněkud zkrácená). Také pozorujete ty "krásné obrazy"?

Pátá položka obsahuje opět část nesmrtelné Deváté, ovšem tentokrát je zahrána na klávesy, a protože se jedná o Ódu na radost, i hlasy jsou poněkud zelektrizovány. Tato verze pomáhá během Alexova vymývání mozku - je hudebním doprovodem filmů z koncentračního tábora - to nechá na mladé duši hlavního hrdiny dost ošklivé a hluboké rány. Toto je zároveň jediná pasáž, kdy se nekryje CD s filmem.

Willem Tell a opět Rossini - ve filmu velmi originálně spojen s nevšedně natočenou erotickou scénou (velmi zrychlenou). Nádhera.

Sedmička je asi nejkrásnější skladbou (co do melodičnosti) na albu. Je od mně neznámého skladatele sira Edwarda Elgara. Opět si v hlavě rekonstruuji pasáž filmu, která je doprovázena touto nádherou - Alex ve vězení. Ministr vnitra si prohlíží cely a později vybírá vhodného kandidáta pro "léčbu" - Alexovi začnou velmi vážné problémy, jeho skutečný TREST. Jiný úryvek stejné skladby je i další písní na našem seznamu.

Devítka je jedním z největších psych alba - nesourodá směs zvuků a pseudohlasů, které se později slévají v jeden mnohovrstevnatý chaos (Alexova léčba). Opět Walter Carlos. Myslím, že si při poslechu někteří z vás jistě vzpomenou na současnou taneční scénu. I tohle je elektronická hudba, ale má smysl - navodit pocit chaosu, nepřirozenosti - ne jako současní discofilové.

Desítka je prostě geniální. Overture to the Sun od Terry Tuckera - Alex předvádí své vyléčení. Jako by se autor inspiroval někde v Indii, či na Blízkém východě - bubínky, píšťaly a jakési strunné nástroje.

Následná radiová skladba je na album dána z jasného důvodu, ale ten důvod je jasný pouze pozornému divákovi a hloubavé duši. Jedná se totiž o radiový hit z období, v němž se odehrává film. Poslouchají jej Alexovi rodiče, když se vrací z kliniky. Je to zkrátka a dobře sračka a autoři jej použili, aby demonstrovali paradox mezi průměrností a extrémem: lidé průměrní většinou povrchně "poslouchají" průměrné a horší písně, ale jsou společností akceptováni, neboť se neprohřešují proti normálnosti (ovšem jsou doslova zabijáky vkusu). Naproti tomu stojí Alex, který se sice chová velmi neurvale až brutálně, ovšem poslouchá nejvybranější klasiky, které miluje a jejichž hudbu emotivně prožívá.

Alexovi je taktně naznačeno, že již není doma vítaným členem rodiny (jeho místo nahradil jakýsi Joe) - opět část Rossiniho Willema Tella, dominují housle a skladba působí (i v souvislosti s obrazem) velmi dojemně.

Opět devátá symfonie, počátek druhé věty, ovšem tentokrát je jiná - Alex si vypěstoval fyzickou nenávist k této skladbě, proto i my posluchači ji vnímáme jinak a všechna ta krásná hudba se postupně mění v nesnesitelný chaos a doslova mám chuť zakrýt si uši, abych to již nemusel déle poslouchat (tak radikální jako Alex přeci jen nejsem - ten vyskočí z okna).

Předposlední skladba je závěr čtvrté věty Deváté - symbolické vyvrcholení a čeká nás již pouze…

Gene Kelly a jeho přeslavná píseň Singing in the Rain. Ve filmu zazní ve dvojím podání - jednak Alexovo během nočního útoku na DOMOV a také originál při závěrečných titulcích.

Toto album je skutečně výtečné. Jako znalec filmu, jsem doma zhasl, ulehl, zavřel oči a nechal se unášet na nádherných tónech, někdy zneklidňujících jindy skutečně dojemných. A před očima mi proběhly všechny možné scény filmu. Když se potkají géniové, může vzniknout spor, nebo umělecké dílo nejvyšších kvalit, a právě to druhé se stalo u tohoto "peckami" nabytého soundtracku.

Mechanický pomeranč je velmi zvláštní fenomén, neboť je zřejmě jediným případem, kdy se jak kniha (A. Burgess), filmová adaptace (S. Kubrick) i oficiální soundtrack (výše zmínění autoři) staly z nejlepších svého druhu.

Standa

zpět na úvod