staří známí

Red Hot Chilli Peppers

Americká rocková čtveřice Red Hot Chilli Peppers přichází po třech letech s novým materiálem, který ovšem moc nově nezní. U této formace tato skutečnost není ničím negativním. Své si již v hudbě odsloužili, dnes mohou hrát pouze pro vlastní radost a potěšení - fanoušci si to určitě oblíbí.

Přelomovým albem Blood-Sugar-Sex-Magic z roku 1991 si vydobyli pozice na rockovém nebi, deskou Californication (1999) zaznamenali obrovský komerční úspěch - po vrcholech může následovat pád nebo stagnace. Výš deskou By The Way určitě nezamířili, ale zároveň nebyl pád nikterak dramatický. Dokonce bychom mohli považovat nový materiál za logické pokračování toho předešlého - podobně o něm určitě budou hovořit všichni kritici - nikterak objevné, ale mimořádně poutavé.

Při poslechu se střídají pocity prakticky s každým trackem, ale nálada se vždy vrací po určitém čase. Jak jsme si již u Papriček zvykli, střídají polohy jako my měníme svršky v dubnu - od přímočaré rockové nálože, která před sebou žene vše živé a nebojí se nikoho převálcovat (zejména titulní By The Way doplněná skvělým, vtipným videoklipem), přes klasické kytarové záležitosti (např. The Zephyr Song s ještě lepším videoklipem evokujícím psychedelické vizuální hrátky přelomu šedesátých a sedmdesátých let) až po obligátní balady (skvělá Dosed).

Objeví se však i několik vyložených překvapení. Nejbizarněji (v dobrém smyslu slova) se jeví zařazení songu Cabron, který jako by kapela nahrála na karnevalu v Riu - španělské kytárky, nejrůznější chrastítka a bubínky, několika slovy - k tanci přímo vybízející.

Za nejlepší skladbu bych označil závěrečný šestiminutový (!) "opus" Venice Queen, jehož tón se třikrát mění - po pokojném úvodu (kytara a bicí) se nám představuje Anthony se svým poklidným zpěvem, nic nenaznačuje následnou razantní změnu v rytmice i melodice, která dovede skladbu i celé album do více než důstojného konce.

Zpěv anthony Kiedise se opět zasekává jednotlivými frázemi do přirozeného proudu hudby, ovšem oproti minulému albu si dává mnohem větší pozor na výslovnost, takže je rozumět skutečně všemu. Navíc každý refrén skutečně procítěně vyzpívá, občas mu vypomohou i kolegové (jakýsi sbor).

Extravagantní Flea a jeho tradičně skvělá basa patří k největším akvizicím kalifornské čtveřice, podobně jako bicí Chada Smithe. Stejně jako u minulého alba se největší "slabinou" (pokud se dá vůbec o nějaké hovořit) jeví kytara Johna Fruscianteho - někdy je až příliš nevýrazná. Velmi zřídka zaslechneme i dnes velmi populární smyčce, ale nikterak se to s nimi nepřehání, proto nemůžeme hovořit o zapojení do jakéhokoliv módního trendu.

Zkrátka nová deska přináší necelých sedmdesát minut příjemné muziky, která ničím neurazí, ani nepřekvapí. Pokud vám Papričky přirostly k srdcím, nebudete zklamaní, protože vaši oblíbenci opět dokázali, že svou hudbu umí udělat velmi dobře.

Standa

zpět na úvod