Moore cestovatel

Bowling for Columbine

20. dubna 1999 ráno se mlékař vypravil na svou pravidelnou obchůzku, učitelka vítala své žáky jako obvykle, prezident opět bombardoval zemi, jejíž jméno neumíme vyslovit, a dva středoškoláci si zašli na bowling…pak se ozbrojili a šli si srovnat účty s celým světem. Onoho dne obletěla svět zpráva o nesmyslném masakru na střední škole Columbine ve státě Colorado: dva studenti vešli do školy ozbrojeni, zabili 14 lidí a pak i sebe. Kontroverzní dokumentarista Michael Moore sledoval tyto zprávy, jako miliony jiných lidí. Tři roky po události měl premiéru snímek Bowling for Columbine, jenž se stal nejúspěšnějším dokumentem poslední doby.

Zmiňovaná tragédie posloužila Moorovi jako odrazový můstek pro odhalování čehosi shnilého ve Spojených státech amerických. Moore překračuje mantinely tradiční žurnalistické práce a snaží se najít pravé důvody chování dvou nešťastných mladíků. Otázka proč je pro něj klíčovou. První polovinou snímku režisér definuje situaci - dle Moora je hlavním problémem vysoký počet zbraní mezi obyvateli. Proto také USA stojí na pomyslném prvním míst žebříčku zemí s největším počtem obětí zastřelení (více než 11 tisíc mrtvých ročně). Každého jistě napadne, že není možné dokázat kauzální řetězec: vyšší počet zbraní = vyšší počet vražd, to si uvědomuje i sám Moore, nicméně on chce pouze přispět ke celospolečenské diskusi na téma násilí. Všichni "odborníci" mají přeci vždy jasnou odpověď na otázku, kdo je viník: krvavá historie, násilí v televizi, krvavé počítačové hry, chudoba… Moore všechny tyto předsudečné představy geniálními střihovými kolážemi vyvrací (například o krvavé historii, kdy zvláště německá působí velice sugestivně) a trochu posměvačně navrhuje obvinění bowlingu (chlapci si přeci šli před masakrem zahrát oblíbený US-sport).

A kde je tedy zakopaná mršina? Na to odpovídá nejprve Matt Stone, jeden z tvůrců populárního animovaného seriálu South Park. On sám studoval právě v Columbine a také tu školu nenáviděl. Stone poukazuje na jeden z důležitých aspektů americké společnosti: kultura strachu a paniky a z nich pramenící frustrace. Stone obviňuje neustálý společenský tlak na jedince, který je nucen být neustále nejlepším. Kdo není nejlepší, jakoby ani nebyl - není se čemu divit, že někdo svou "neexistenci" řeší tak radikálně. Druhou důležitou postavou pro pochopení vývoje Moorova postoje k této problematice (tedy pro vyznění filmu) je známý kontroverzní zpěvák Marilyn Manson. Ten hovoří plně v duchu Stonovy výpovědi, nicméně přidává ještě druhý důležitý aspekt - role médií, která "kulturu strachu" a frustrace více než podporují (někdy ji doslova vytvářejí).

Druhou polovinu snímku (po naprosto geniální animované vsuvce od tvůrců South Parku) tedy tvoří Moorova cesta k obvinění médií, jež doslova vytvářejí prostředí nasycené panikou, strachem. Tedy prostředí, kde si dva mladíci mohou zajít do supermarketu, nakoupit zbraně a obrovské množství munice, přijít s tím do školy a vyzkoušet si "soukromou válku".

Kompozice kontrastu

V titulku jsem Moora nazval cestovatelem. Celý film je totiž cestou jednoho člověka za "pravdou". A režisér je tím nejdůležitějším prvkem tohoto putování. Důležitým ne proto, že je naším průvodcem, ale proto, že on tu cestu sám tvoří: pečlivě vybírá repliky z rozhovorů, záměrně řadí záběry za sebou tak, aby fungovaly podle jeho představ. Proto je Bowling for Columbine více filmem, než dokumentem. To se odráží nejvíc v kompozici, kterou Moore nejčastěji používá při vyvolávání emocí - zvolil kompozici kontrastu, která vyhovuje jeho tvůrčím záměrům (další potvrzení toho, že se jedná o film).

Během rozhovorů je pak jasně poznat, jak máme respondenta klasifikovat. Uvedu dva příklady: Prvním je Evan McCollum, zaměstnanec PR oddělení firmy Lockhead Martin (jeden z hlavních výrobců zbraní nejen hromadného ničení na světě; sídlí v Littletonu, tedy v místě, kde je i Columbine). Během rozhovoru s tímto mužem Moore vyvrátí většinu replik pouhým obrazem (geniální sekvence o působení USA na Blízkém východě a v Latinské Americe za doprovodu písně What a wonderful world od Luise Armstronga). O tom samozřejmě nemá respondent ani tucha a mluví dál svou, čímž ze sebe (tedy vlastně Moore z něj) dělá většího hlupáka. Vedle toho stojí postava otce jedné z obětí masakru, jehož repliky Moore naopak potvrzuje obrazem. Stejný je i přístup k rozhovoru samému: Moore se touto problematikou zabýval delší dobou, proto již má mnoho zkušeností (argumenty a hlavně protiargumenty), proto dokáže vyvrátit názor kohokoli (hádání se z McCollumem), nebo dodat potřebné podpůrné informace (argumenty při rozhovoru otcem oběti).

Podobný je i kontrast mezi autoritami, jež uznává Moore, a těmi, které jsou uznávány "normální společností". To je patrné již z případů dvou kontroverzních umělců Stona a Mansona. Tito bývají onou "normální" společností považováni za ztělesněné ďábly. Moore je naopak nechává promluvit velice rozumně a sám se jejich vizí nechává ovlivnit. Oproti nim stojí zástupci katolických a podobných spolků, jež Moore ukáže ve velice špatném světle.

Poslední, nicméně nejdůležitější kontrast vzniká při samém hodnocení filmu. Snímek je naprosto fascinující - divák je oslněn a vtažen Moorovou režií do světa absurdit (tak působí Moorovy Spojené státy), kde nic není takové, jak se před tím zdálo. Nicméně problém nastává právě s otázkou důvěryhodnosti. Film je sice označen za dokument, ale kvůli výše zmíněným postupům působí spíše jako geniálně autentická fikce. Pravda leží někde uprostřed: Moore poskládal reálné záběry (rovina dokumentární) do mozaiky, která se právě jemu líbila (fikce).

Standa
zpět na úvod