Chicago útočí!

Chicago

Žánr filmové sci-fi byl vlastně mrtvý hned od svého počátku. Prakticky žádný ze snímků nedosahoval kvalit jakéhokoliv literárního sci-fi příběhu. Padesátá léta, první vrchol (kvantitativní, nikoli kvalitativní), přinesla řadu béčkových (céčkových…) filmů o krvelačných mimozemšťanech, příšerách z jezer a podobně - žádný z nich se nezapsal žádným (natož zlatým) písmem do dějin světové kinematografie, dnes na ně vzpomíná hrstka zoufalých, pro něž se staly předmětem kultu. Zato v letech osmdesátých, devadesátých a také v novém miléniu se objevilo několik (ale stále velmi málo) snímků svými vnějšími znaky odpovídajících sci-fi, které ovšem přinesly něco nového - smysluplný, zajímavý a podnětný příběh. Kvalitní je zvu proto, že nejsou pouhou samoúčelnou exhibicí možností počítačové grafiky (na rozdíl od Dne nezávislosti), ale technická dokonalost jen vyjadřuje jakési vize budoucího světa, který může být takový či onaký - vždy ovšem je čímsi zkažený a nepřirozený, odlidštěný.

Chicago dvacátých let minulého století, místo to zločinu. Mladá Roxie Hartová je nicka, ale okouzlil ji jazz a život barové zpěvačky. Je ochotna svému cíly podřídit cokoli. Debutující Rob Marshall vykresluje její cestu za slávou a celkem zdařile naznačí, že je cosi shnilého v USA.

Roxie (opět hubená Renée Zellweger) zastřelí svého milence, o němž se domnívala, že jí pomůže prosadit se v konkurenci a ona se konečně stane zpěvačkou. On však toužil pouze po jejím těle (a dostávalo se mu jej), a jakmile se nabažil, chtěl se Roxie zbavit. Roxie se však zbavila jeho a ve vězení čeká na soudní přelíčení (nejspíše ji nemine trest smrti). Tam potkává svůj pěvecký idol, Velmu Kelly (oscarová Catherine-Zeta Jones), jež je obviněna z dvojnásobné vraždy. Do všeho se přimotá nejúspěšnější chicagský právník Billy Flynn (zpívající Richard Gere) a Roxiin "neviditelný" manžel.

Příběh Chicaga je starý téměř jako sám film - jeho první verze vznikla již v němé éře - nicméně teprve broadwayský muzikál Boba Fosse mu zajistil nesmrtelnost. Vlastně je dost zvláštní, že adaptace Fossovy hry vznikla teprve loni. Několik hudebních čísel je skvělých a režisér Marshall (režíruje hru na Broadwayi) prokázal při některých scénách dobrý filmový cit. Mezi vrcholy patří bezesporu tango v podání šestice trestankyň, jež se různě zbavovaly svých nepovedených manžílků. Dále tisková konference, při níž je Roxie, stejně jako novináři, loutkou v rukou obratného Billyho Flynna. Ten dokáže vystepovat i z těch nejobtížnějších situací (scéna u soudu).

Vedle těchto zdařilých však hudební scény v Chicagu vzbuzují trochu rozporuplné reakce. Hudba je výtečná (doprovodný soudtrack je již k dostání), choreografie však za ní dosti pokulhává. Marshall vsadil na jednoduchou kabaretní choreografii, která však působí až zbytečně chudě. Samotný princip muzikálu, kdy většina hudebních scén není reálná, ale odehrává v jakémsi filmovém nadsvětě, je celkem zajímavý, nicméně samoúčelný (ale ono je asi nemožné natočit vězeňský muzikál, jenž by vypadal alespoň trochu realisticky).

Skutečné kvality snímku vězí v samotném příběhu. Fosse a následně Marshall totiž představili Chicago jako samostatný svět. Svět skrz na skrz prohnilý a této prohnilosti není ušetřen nikdo - v tomto světě (i v příběhu) neexistuje kladná postava. Tím Chicago navazuje na gangsterské snímky sedmdesátých let a Scorseseho Mafiány, přičemž další shoda hned následuje: Zločin i samotní padouchové jsou doslova glorifikováni a stávají se novými hrdiny. To nám Marshall dokládá neustálým konfliktem mezi Roxie (původně neznámá, z níž se stane největší mediální hvězda jen kvůli tomu, že zastřelila milence) a Velmou, uznávanou hvězdou, která však ztrácí lesk (právě kvůli strmé "kariéře" Roxie).

Stát se hvězdou však znamená především okouzlit média. Ta dokáží z kohokoli udělat nejoblíbenější osobnost města. S tím kalkuluje i Billy Flynn. Jeho plán na záchranu Roxie je založen na dvou skutečnostech - mediální slávě klientky a principu US-soudnictví: nezáleží, zdali je obžalovaný vinen, či nikoli, důležité je mít skvělého právníka, jenž dokáže přesvědčit porotu doslova o čemkoli. Gere si postavu právníka zahrál již podruhé, přičemž snímek Prvotní strach, v němž obhajoval vraha Edwarda Nortona, byl podobným útokem na soudnictví jako právě Chicago. Snímky mají vedle herecké účasti Gera společné jedno poznání: kdo pochopí princip (a do jisté míry nesmyslnost) americké jurisdikce a dokáže jej obratně využít, projde mu doslova cokoli (ať to je vražda arcibiskupa nebo milence).

Závěr snímku odhaluje další útok - obě vražedkyně (není pochyb, že zločiny, z nichž jsou obviněny, skutečně spáchaly) se stávají novými kabaretními hvězdami s vlastní show, jež je velice úspěšná. "Showbusiness je přeci jediná profese, kde nenávist společnic vůbec není na škodu, spíše naopak."

Americký sen je potvrzen (z Roxie je úspěšná kabaretní zpěvačka), byť autoři celým filmem ukazují, jak může být honba za jeho uskutečněním nezdravá. Média a nějaká ta vražda vám mohou cestu ke slávě jen zkrátit.

Standa
zpět na úvod