Brutální vize budoucnosti, aneb morálka ve filmu Mechanický pomeranč

Roku 1971 se dostává do světových kinosálů snímek režiséra Stanleyho Kubricka (ten určitě stále lehce slavil úspěch snímku 2001:Vesmírná odysea), který se stal velkou senzací; jedni jej oslavovali jako jedno z mála filmových uměleckých děl poslední doby, jiní hovořili o nihilismu a amorálnosti snímku - pravdu měli všichni.

Jedná se o filmovou adaptaci velmi slavné knihy Anthonyho Burgesse, která patří do zlatého fondu britské poválečné literatury, především proto, že autor dokázal propojit silný příběh se zajímavým formálně-jazykovým experimentem - vytvořil vlastně nový slang (možná spíše argot), jímž hovoří pouze určitá skupina mladých lidí, tzv. teeni (od ang. slova "teenager" = adolescent, náctiletý). Tento formální krok by sám o sobě znamenal sice krok kupředu, ale bez silného příběhu by nemohl dosáhnou takového úspěchu, naštěstí příběh silný je a řekl bych, že formu dosti převyšuje. Kniha i film se odehrávají v budoucnosti a zdali se naše budoucnost bude jen blížit autorově představě, máme se na co těšit.

Alex

Kniha i film jsou rozděleny do tří částí: bezstarostné běsnění mladých duší, zatčení + trest a návrat do společnosti. Tento text bude mít koncepci zhruba takovouto: vždy naznačím děj příslušné části (někdy to bude možná zdlouhavé, ale příběh je vážně velmi důležitý), a poté se budu věnovat určitým formálním znakům.

Hlavní postavou je Alexander deLarge (výtečný Malcolm McDowell), mladý výtržník (v knize mu je něco kolem 15), který je vůdčí osobností jedné násilnické skupiny, šířící teror v některém z britských velkoměst - napadají jednotlivce (opilý bezdomovec), jim podobné skupiny (naturalisticky ztvárněný souboj s tlupou Billyho Boye) a nevyhýbají se ani domům (přepadení DOMOVA spisovatele, jemuž znásilní manželku). Vše vrcholí přepadením Farmy života, ve které Alex zraní její jedinou obyvatelku (velmi sugestivně natočeno pomocí rybího oka - paradox: ona se jej snaží udeřit kovovou bustou Ludwika vana Beethovena, on ji obrovskou plastikou ztopořeného penisu - každý má být zničen tím, co má rád), následně je kvůli zradě přátel chycen policií. Během vyšetřování se dozvídá, že jeho oběť v nemocnici zemřela - stává se vrahem a je odsouzen ke 14 letům vězení; takto končí první část.

Tato první část a zejména její počáteční fáze působí dosti divadelním dojmem - máme pocit, že sledujeme záznam divadelní inscenace (scéna je jednoduchá, to platí jak o exteriéru: napadení již zmíněného opilého bezdomovce, i o interiéru: zápas dvou znepřátelených skupin se pravděpodobně odehrává v budově bývalého divadla). To je podtrženo i jedním z nejdůležitějších prvků tohoto snímku - hudbou. Pro celý tento film vznikl pouze jeden originální hudební motiv ("to je hodně málo" řekli byste si, ale není to pravda!), který se objevuje vždy ve chvílích vypjaté atmosféry, zejména v poslední části filmu - také prostřednictvím něj dochází k uvolnění napjetí (např. po řádění Alexe a jeho přátel v domě spisovatele nastává zklidnění v podobě návštěvy Korovo baru, kde naši "hrdinové" popíjejí mléko obohacené o různé drogy, právě na rozhraní těchto dvou scén nám autoři opět nechají poslechnout si tento motiv); jeho autorem je Walter Carlos. Zbylé okamžiky obstarává zejména mistr všech mistrů Ludwig van Beethoven, zejména jeho 9.symfonie s Ódou na radost. Během Alexova poslechu této skladby dochází také k úžasné exhibici střihu: Alex leží doma a relaxuje při božském Ludwigu vanovi, kamera postupně přejíždí po celém pokoji, když dojde k úžasné gradaci hudby, máme možnost sledovat sochu čtyř Ježíšů, přičemž se změnami tonů se mění i záběr. Hudba má v tomto díle opravdu obrovskou úlohu (nejen po formální, ale i po obsahové stránce, o tom později), někdy stojí v kontrastu k obrazům (časem prověřené tóny versus scéna rvačky dvou gangů) někdy zase obrazy skvěle doplňuje - tímto se dostávám ke dvěma scénám, při nichž autor experimentuje s počtem okének za sekundu, nejprve sexuální scéna, velmi zrychlená, ale přesně v tempu "Viléma Tella" Gioachina Rossiniho, poté scéna zpomalená, kdy Alex (dočasně zbaven vedoucí úlohy ve skupině) kráčí s ostatními po nábřeží a přemýšlí, jak nastalou situaci vyřešit ("a náhle mi přispěchala na pomoc úžasná hudba, linoucí se z okna…") - autor přesně vystihl, jak se občas cítí každý, když přemýšlí: vše kolem něj jen pomalu plyne, žádné vzrušení, jen on a myšlenky.

V této části nám Kubrick také představuje některé ze svých "klasických kousků". Mám na mysli především popření jedné z konvencí při práci se světlem - ve většině záběrů (více platí pro interiérové, ale u exteriérů to nalezneme také) umisťuje před kameru nějaký zdroj ostrého světla, proto například můžeme sledovat protáhlé stíny členů gangu, kterak se blíží k opilci… (jeden z vrcholů tohoto "pravidla" nám Kubrick přináší v závěrečné scéně snímku Shining, kdy Jack Nicholson pobíhá zasněženým labyrintem). Druhým takovým kouskem je jeden specifický pohyb kamery - kameraman s kamerou ustupuje, zatímco sleduje herce, ten se k ní jakoby blíží, ale díky onomu pohybu zůstává distance mezi oběma neměnná (opět to můžeme pozorovat ve spoustě jeho snímků - např. Eyes Wide Shut). Do třetice všeho dobrého: Stanley Kubrick často snímá postavy jednající v dosti úzkých chodbách (v tomto filmu si toho všimneme například když Alex ráno vstává a čeká jej nepříjemné setkání s panem Deltoidem) - tato skutečnost se nejvíce odráží ve snímku Shining, kdy se velká část děje odehrává v prostředí vysokohorského hotelu, který je takových chodeb plný, v divákovi to může vyvolat až silné záchvaty klaustrofobie. Nyní již k části druhé, při níž opět poukáži na některé formální znaky.

Ve vězení se stává pomocníkem vězeňského kaplana - není nikdy jasné, zda to myslí upřímně (čte si v bibli) či nikoli (když se nad ní zasní, vystupuje vždy jako násilník či sexuchtivý muž, nikoli jako trpící). Už má za sebou dva roky trestu a dozvídá se o nové metodě léčení, která ze zločince udělá dobrého člověka, který se již nebude muset nikdy vrátit do vězení - o pomoc žádá kaplana, který však pokládá důležitou otázku, zda může být člověk vyléčen ze zla, dobro je přeci morální volba. (Když je zbaven morální volby, přestává býti člověkem.) Jednoho dne je na prohlídce věznice ministr vnitra nové vlády, která razí právě onu metodu léčby, ten je zaujat celou Alexe, ale sám hrdina jej zaujme ještě více - "je mladý, drzý, zkažený - je náš!" takto reaguje na Alexovu promluvu na nádvoří, která byla proti vězeňskému řádu; druhý den je přemístěn na kliniku, kde se má podrobit čtrnáctidenní léčbě, po níž bude propuštěn. Oproti vězení vypadá jeho život na klinice jako ráj, ale až do chvíle, než nastává léčba. Nejprve je mu podána jakási droga a poté sleduje v "kině" "filmy". Je ke křeslu doslova přivázán, na hlavě má helmu, z níž vychází mnoho drátu, vedoucích do různých kontrolních přístrojů - nemůže se vůbec hnout (ani hlavou) a víčka má násilně rozevřena svorkami - zkrátka nemůže než sledovat, co se děje na plátně. Tam jsou promítány de facto scény z jeho života (rvačky, znásilňování, vraždy), přičemž nejprve hovoří o nesmírné kráse, ale postupně se mu začíná dělat velmi nevolno (důsledek působení drogy). Během jedné takovéto session jsou mu pouštěny záběry z 2.světové války a pracovních táborů a jedinou zvukovou kulisu tvoří 9.symfonie ("To je hřích takhle zneužívat Beethovena, ten nikomu neublížil, jen psal hudbu!"), tudíž si vypěstoval zápornou reakci i na tuto skladbu (vedlejší účinek). Po léčbě dochází k prezentaci výsledků kúry: divadlo, při němž je Alex naprosto znemožněn a potvrzují se kaplanova slova (nemá možnost volby - stává se Mechanickým pomerančem). Tímto také končí část druhá.

Většinu Alexových pocitů se dozvídáme prostřednictvím jeho vlastních promluv (vnitřního monologu v ich-formě). Tento způsob Kubrick nadále použil např. ve filmu Full Metal Jacket, ale oproti válečnému snímku si je v Mechanickém pomeranči hrdina své funkce stoprocentně vědom - nazývá se naším milým vypravěčem etc… V této části také dochází na velmi důležitý směr Kubrickovy tvorby - na satiru (tu používá autor prakticky ve všech filmech - nejvíce asi v Doktoru Divnoláskovi…), nejmarkantněji si toho můžeme všimnout na postavě vrchního dozorce Barnese. Je jasné, kam Kubrick mířil, když vysvětloval jak se má herec pohybovat a vyjadřovat (Alex jej také paroduje, samozřejmě až když už na něj dozorce nemůže - na klinice).

Třetí část je pro celkové vyznění filmu nejdůležitější - Alexův návrat domů. Když se vrací ke svým rodičům zjišťuje, že je vystřídán Joem, podnájemníkem, který vědomě převzal úlohu syna a rodiče se jej tak ujali - Alex náhle poznává, že se nemá kam vrátit a poprvé jej vidíme jako oběť (dokonce pláče a doprovodu skutečně smutné hudby). Následuje jeden trest za druhým: stojí na pobřeží, myslí na sebevraždu, když vtom jej jakýsi bezdomovec žádá o drobné, ihned se poznávají (je to ten opilec ze začátku) a Alex je napaden několika starými bezdomovci ("Pomsta stáří nad mládím"), rozeženou je až dva policisté. Alex by byl asi šťastný, pokud by to nebyli jeho dva bývalí druzi (Dim a Žoržík), kteří byli stejně špatnými jako Alex, jenže z nich se stali policisté a z něj vrah (jak paradoxní). Ti zřejmě mají s Alexem nějaké nedořešené účty (v první části jim dal velmi důsledně najevo, kdo je jejich vůdcem), a tak jej odvlekli do lesíka a málem utopili (opět skvělý originální hudební motiv). Polomrtvý a za silného deště se dostává k DOMOVU (=dům spisovatele), kde již nežije spisovatelova žena (je mrtvá) a spisovatel je na invalidním vozíku (spolu s ním v domě žije jakýsi bodyguard - svalnatý Julian). Ze spisovatele se stal náruživý odpůrce vlády a chce Alexe využít v boji proti ní. V koupelně si Alex zpívá svou oblíbenou píseň (Singin´ in the rain), podle níž spisovatel poznává, co je Alex zač. Plán odbojářů: uspí Alexe, zamknou jej do pokoje v podkroví a velmi nahlas mu budou hrát Beethovenovu 9. - je jasné, že to Alex nevydrží a vyskočí z okna.

Pád přežije a nastává obrat k lepšímu - rodiče se s ním udobřují, je opět přeprogramován do "normálu" (to je naznačeno během testu s obrázky). Celkově se má dobře, a dokonce jej navštíví i onen ministr vnitra; slibuje Alexovi krásnou budoucnost, peníze, dá mu darem stereo s mohutnými reproduktory. Celý film končí Alexovou představou (během focení do novin s ministrem): zřejmě na svatbě souloží s překrásnou mladou ženou, kolem je sledují diváci (kostýmy z přelomu 19. a 20. století) a Alex říká "Byl jsem vyléčen!"

Zde již mohu pouze zopakovat důležitou úlohu hudby v tomto díle. Autor také několikrát použije detail denních novin, aby vyplnil časovou trhlinu (například: "Mladý vrah se po léčbě vrací domů" a podobně). Někdy dochází také k užití tzv. subjektivní kamery (např. Alexův pád z okna, či jeho sledování nemocničního pokoje).

Jak tedy posuzovat tento film? Určitě to je umělecké dílo (kvůli specificky filmovým prostředkům, které jsou hojně využívány), ale otázka morálky je velmi problematická. Je jasné, že hlavní postava prochází ohromným vývojem - od nihilistického chlapce, přes zkušeného vězně, který nejde daleko k patolízalství a podobným účelnostem (vše jen pro zkrácení trestu) po oběť. Zůstává otázkou, zda si zaslouží následné tresty z různých stran (jak sám říká: "Trpěl jsem a trpěl a jak vidím, všichni chtějí, abych trpěl i nadále," podnájemník mu odpovídá: "Lidé trpěli kvůli tobě, teď je správné, že teď budeš trpět ty!"). Myslím si, že v tomto snímku neexistuje jednoznačně kladná postava (rodiče jsou schopni klidně nahradit svého syna za jiného mladíka; pan Deltoid, Alexův dohlížitel z polepšovny, naň klidně plivne; ministr dělá vše jen aby si uhlídal své křeslo…) - proto by se dalo říci, že tento film je nemorální, také kvůli tomu, jak to nakonec s Alexem dopadne (vrah nejen že je puštěn na svobodu, ale ještě bude podporován vládou a jiné výhody). To je pravděpodobně jediná vada na tomto snímku (protože jinak by proti němu nemohl nikdo namítnout jediného slova), která pramení z toho, že se Kubrick důsledně nedržel knihy (ne vždy je to žádoucí a někdy je to dokonce nemožné) - kniha je stejně jako film plná ohavností a amorálností, ale díky posledním dvěma stránkám to má své opodstatnění: na počátku je Alexovi 15 let a na konci něco po 18, sám v posledním monologu ke čtenáři říká, že si představuje sebe jak se starší, kolem kupa dětí… - sám si uvědomuje, že dospěl! Ve filmu to je pravděpodobně naznačeno onou závěrečnou souloží s obecenstvem (pravděpodobná svatba), ale člověk neznalý předlohy si toto určitě neuvědomí. Všechno to odporné představuje pouze pubertu a stavy (změny), kterými mladý člověk prochází - kdyby toto byl pan Kubrick naznačil alespoň trochu jinak než větou: "Byl jsem vyléčen"!

originální název Clockwork orange
režie Stanley Kubrick
státVB
délka137 minut
hrají Malcolm McDowell

Standa
zpět na úvod