Moulin Rouge

Rok 1899, Paříž, Montmartre, slavný kabaret Moulin Rouge, právě probíhající vlna moderny, která navždy změnila obraz umění - to vše tvoří pozadí jedné velké lásky s nešťastným koncem.

kiss

Režisér Baz Luhrmann nám opět představuje prazvláštní svět, ale oproti prznění klasiků (jeho Romea a Julii jsem zkrátka neskousl) svou vizuální exhibici rozehrává podle vlastního scénáře (i když ne úplně zcela vlastního, o tom později). Roku 2001 si kiny na celém světě razí cestu muzikál, jenž dle mého názoru nemá obdoby.

Dokážete si například představit úžasnou taneční scénu, kdy několik desítek párů tančí na směsici skladeb Lady Marmelade (ženy) a It smells like teen spirit (muži)! Navíc rok 1899! Vážení, jde to a ani to nepůsobí jako pěst na oko!

Tímto jsem se dostal k největší přednosti snímku - hudební čísla; prakticky žádná ze skladeb ve filmu presentovaných není originální, ale jedná se o cover verze. Kdyby to bylo tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát, nebylo by o co stát, ale autoři scénáře dávají starým známým písním naprosto nový význam a rozměr (např. u písní Like a virgin od Madonny, či Show must go on od Queen), popřípadě nám představují hudební koláže na jedno téma (scéna na slonovi, v níž se ústřední, v budoucnu milenecká dvojice hádá o lásce a při tom užívají klasiku - All you need is love, I was made for lovin´ you baby…).

night

Příběh je tak jednoduchý - on se zamiluje, ona je kurtizána, na scénu vstupuje bohatý Vévoda, který si ji koupí, ona se zamiluje do chudého spisovatele, společně píší hru, ona je smrtelně nemocná, premiéra, úspěch, zdánlivý happy end, ale ona vzápětí umírá - být divákem zvyklým sledovat jen příběh, film by mě naprosto neuchvátil (stá první variace na stejné téma), ale ve snímku jde vážně především o obraz a zvuk - a řeknu vám, ne nadarmo byl snímek oceněn v technických kategoriích dvěma Oscary (z celkových osmi nominací); skoro celý film je náporem na oční bulvy a na mozek, jenž vizuální vjemy zpracovává (absintové opojení, veškeré taneční scény…). Hned úvodní sekvence, v níž nám režisér nechává nahlédnout Paříž nejprve v roce 1900 a posléze roku 1899 je naprosto geniální (nájezd jakoby starou fotografií, která ožívá, jak to jen sakra udělali?).

Satine

Režisér využívá velmi originálních postupů (jak například zmenšili skoro dvoumetrového představitele Toulouse Lautreca, který je opravdovým skřetem? - podobných otázek si položíte spoustu) a neváhal postavit vlastní vysněnou Paříž - hlavní důraz kladl na Montmartre, ale kamera doslova prošmejdí většinou hlavního města bohémy (a také Francie).

Za vrcholnou bych označil scénu, při níž jeden herec zpívá píseň Roxanne, v divadle tančí páry tango, Satine (velmi dobrá Nicole Kidman, za svůj výkon oceněná Zlatým glóbem) se snaží zachránit představení večeří s Vévodou, Christian (Renton z Trainspottingu, který zpívá zamilované písně - také to jde!) zpívá, že mu pláče srdce - střídání krátkých záběrů ze všech situací, skutečně mistrně vybudovaná atmosféra.

Příběh sice končí neradostně, ale pocit, jenž vám zůstane je nezapomenutelný.

f2f

Myslím, že spoustě diváků neunikne možnost srovnání tohoto úspěšného muzikálu US-produkce s také velmi úspěšným muzikálem českým, Rebely, který měl premiéru ve stejném roce. Filip Renč a jeho tým také pro jednotlivé písně zvolili značně stylizovanou podobu (vždy přechod z reality do ateliéru s nápaditými dekoracemi), český snímek také nekončí stoprocentně radostně a našli bychom i více podobných skutečností. Ale rozdíl je především ve výpravě - zatímco Renč využívá interiérů i exteriérů prakticky rovnocenně (platí to nejen u zmíněných videoklipů, ale i o celém snímku), Luhrmann si celou Paříž vybudoval v nejakém neuvěřitelně obrovském ateliéru (nebo v nějakém skutečně výkonném počítači) a scény, které bychom mohli jednoznačně označit za exteriérové, se neobjeví vůbec (peníze dovolí značné pozměnění reality). Dalším rozdílem je užití skladeb, zatímco Renč využívá písní z doby, ve které se příběh odehrává (jedná se o retromuzikál), aby přesvědčivěji dosáhl autenticity, Luhrmann dělá naprostý opak (o významu songů v Moulin Rouge jsem se zmínil výše).

show must go on :-)

Oba snímky mají konec někde na hranici mezi šťastným a ne úplně radostným (rozdíl mezi pocity diváka a skutečným koncem), ale zatímco v Moulin Rouge je konec jasný ihned po dvou větách pronesených Christianem ("žena, kterou jsem miloval, je … mrtva"), u Rebelů vše spěje ke zdánlivému happy endu (jedinou narážkou na tragikomičnost je replika učitelky po maturitě, že doufá, že tento rok bude tím správným pro zahájení nového života, rok 1968) a vše se pokazí až v posledních minutách.

Oba muzikály jsem nejprve pečlivě ignoroval (protože nesnáším módní vlny a ta muzikálová zasáhla naši vlast již před několika lety a ne a ne ji opustit), ale po ujištění, že se mi budou líbit, jsem je zhlédl a musím přiznat, že mě oba velmi mile překvapily. Více dobrých filmových muzikálů.

originální název Moulin Rouge
režie Baz Luhrmann
státUSA
délka123 minut
hrají Nicole Kidman, Ewan McGregor

Standa
zpět na úvod