Trochu drahá televizní podívaná

Quo Vadis

O tom, že román Quo vadis patří mezi světové kulturní dědictví, dnes jistě nikdo nepochybuje, kdo zhlédl nejnovější filmovou adaptaci Sienkiewiczova románu, uzná, že si tato místo po boku své předlohy nevyslouží. Shrnuto jedním slovem, jedná se o vrcholný diletantismus.

Kvalitní předloha, ale to zpracování!

Příběh lásky mezi mladým aristokratem Marcusem a křesťankou Lygií není toliko nadčasový jako ten jejich kolegů z Verony, je totiž podmíněn vnějšími okolnostmi - místem a především dobou. Křesťanství nebylo vždy tak úspěšné jako dnes a zejména staří římští bozi se nechtěli své nadvlády vzdát nijak snadno. Jeden z bohů na Zemi, císař Nero, neměl křesťany v lásce natolik, že je dokonce nechával pronásledovat a systematicky likvidovat (ke slavné scéně z kolosea se vrátíme). A to je prakticky hlavní zápletka, od níž se odvíjejí jednotlivé události.

Celý snímek, jenž mimochodem trvá téměř tři hodiny, jsme pak svědky dění na císařském dvoře (např. slavnosti vrcholící nevázanými orgiemi), kde vládne a své "vynikající" verše recituje samotný Nero. Všichni mu naslouchají a podbízivě lichotí. Jedním z nejbližších Neronových přátel je i senátor a básník Petronius, strýc Marcuse.

V ději zkrátka problém není, to potvrzuje oblíbenost románu. Největší neštěstí se stalo ještě před první klapkou - při výběru scénáristy a režiséra (tedy pokud se nějaký výběr vůbec konal). Obou funkcí se ujal již osmdesátiletý Jerzy Kawalerowicz. Jeho dřívější snímky u nás nepatří právě mezi ty nejvysílanější, proto nemáme s čím porovnávat, ale obě důležité součásti filmového díla (scénář a režie) u tohoto snímku nestojí snad ani za zmínku. Jednotlivé scény jsou za sebou řazeny chronologicky, bez jakékoli invence, dialogy se odehrávají před očima diváků, kteří je však klidně mohou zavřít a představovat si, že poslouchají rozhlasovou dramatizaci Sienkiewicze - efekt bude naprosto stejný (ne-li lepší). Z díla se vytratila dramatičnost - prostě není na co se dívat. Je zvláštní, jak práce kamery a střih dělají vše pro to, aby se divák stal pouhým posluchačem: kamera se prakticky nepohne, proto začíná nudit po několika minutách, a střih je tak neviditelný, až mi skoro připadá, jako by režisér tímto odkazoval na dobu vzniku literární předlohy (filmový pravěk). Snímek se spíš než vrchol filmového umění tváří jako televizní seriál.

Sláva digitálním efektům!

Tento snímek se stal nejdražším projektem polské kinematografie (nabízí se porovnání s českým filmem Tmavomodrý svět), rozpočet se vyšplhal na 18 milionů dolarů. To je sice na evropské poměry vysoká suma, důležitější však je, kterak se s prostředky naloží. U filmu Quo vadis se podařilo vytěžit z maxima minimum. Kdyby autoři věnovali větší prostředky na digitální efekty, místo placení neuvěřitelného počtu komparsistů, mohl být výsledek mnohem lepší (viz Scottův Gladiátor). Nemuselo dojít k takovým trapnostem, jakou je například scéna hořícího Říma (ta má určitě ambice stát se jednou z nejhorších scén v dějinách kinematografie) či nerovného zápasu křesťanů proti lvům.

Zmiňovaná scéna z cirku je poměrně zajímavá, neboť je často považována za dobře natočenou. Je sice pravda, že část scény působí skutečně autenticky a doslova v divácích vzbuzuje žádaný pocit strachu, ovšem jen do té chvíle, než to autoři lidově řečeno přeženou. V moment, kdy je lvem trháno tělo dítěte, si opět vzpomenete, že to jsou jen hadroví panáci a veškerý efekt je nenávratně ztracen. Proto ani tuto scénu nepovažuji za dobrou, divák ji zkrátka nemůže brát vážně.

Stojí vůbec něco za řeč?

Poslední důležitou složkou filmu (pro většinového diváka) představují herci. Pomineme-li představitele titulních rolí Pawla Delaga, jehož Marcus je takovým Oblomovem (ve smyslu, že je ve filmu téměř zbytečným), a studentku žurnalistiky Magdalenu Mielcarz, která by se měla raději držet svého studia, právě v této kategorii objevíme nesporné kvality. První je představitel Petronia, Boguslaw Linda (u nás známý z Michálkova snímku Je třeba zabít Sekala), který většinou maže kohokoli, kdo se s ním objeví na scéně. Rozporuplné reakce může vyvolat kreace Michala Bajora. Já jsem byl jeho výkonem nadšen - přesně takového Nerona jsem si vždy představoval: cholerický psychopat, který věří, že je bůh a ostatní lidé nejsou schopni docenit jeho kvality, často zmiňované Bajorovo "přehrávání" je tedy naprosto relevantní.

Osobně tento snímek považuji za opravdu špatný a potenciálním divákům raději doporučím přečíst si knihu, časově náročné je oboje, ale u Sienkiewicze budete mít jistotu, že čtete klasiku, zatímco film se jí nikdy nestane.

Standa
zpět na úvod