Když se z bratrů stanou nepřátelé na život a na smrt

Země nikoho

Během hektického a euforického konce osmdesátých let si asi stěží kdo uvědomoval, jaké události se strhnou v letech devadesátých, letech plných svobody. Svět čekalo období plné zvratů a obrovských změn - vždyť i naše vlast se rozdělila, ale dnes to již tolik neprožíváme. Stejně jako Československo i Jugoslávie zažila rozdělení, do mírumilovné (politické) separace československého typu však mělo hodně daleko. Konflikt, který Balkán zažil v první polovině devadesátých let byl jedním z nejotřesnějších, který kdy tato oblast zažila (a to hovoříme o místech, kde započala například první světová válka!), ne-li celý svět.

Bosenský režisér Denis Tanović během války pracoval jako válečný kameraman a mnoho jeho materiálů obletělo svět. Když si tedy tento mladý filmař (studoval v Belgii) vybíral námět svého prvního celovečerního filmu, nebylo pochyb. Vznikl pozoruhodný snímek o občanské válce, který vzbuzuje místy smích, ale ve své podstatě je hrůzným obrazem konfliktu, který proti sobě postavil bývalé bratry.

Příběh je postaven na absurdní situaci, jež však není nikterak úsměvná (což se může pod pojmem absurdní často zdát): v jednom zákopu mezi dvěma nepřátelskými liniemi, v tzv. "zemi nikoho", se setkávají tři vojáci - dva Bosňané a jeden Srb. Jeden z Bosňanů (Cera) je vážně zraněn a navíc v nezáviděníhodné situaci - leží na skákavé mině (podle mnohých se jedná o to největší svinstvo, které tato válka přinesla; princip je jednoduchý a ďábelsky: když se mina zatíží, neudělá nic, jakmile však zátěž zmizí, mina vyletí metr vysoko a exploduje, koho střepiny nezabijí, bude nadosmrti zmrzačen), tudíž se nesmí pohnout. Druhý Bosňan se jmenuje Ciki, je také zraněn, ale ne tak vážně jako Cera a navíc má pušku, čímž je ve výhodě oproti třetímu hlavnímu aktérovi této komorní války, Srbovi Ninovi, mladému, naivnímu vojákovi, jenž se dostal poprvé do situace, která zavání nebezpečím, jen dodám, že je také zraněn.

Mezi oběma mobilními muži vznikne zvláštní vztah - jeden má pušku, druhý nikoli. Tento stav však není neměnný, za chvíli má zase pušku ten druhý. Vždy ten nebezpečný je pánem situace - a nyní se dostávám k asi nejvtipnější scéně celého snímku, k debatě o tom, kdo vlastně tuhle posranou válku začal. Tato scéna je známkou, že ani v nejstrašnějších okamžicích lidského života nelze brát všechno tak vážně, jinak bychom se z toho zbláznili.

Tento konflikt zaujme světová média, díky němu začnou také šmoulové (příslušníci mírových jednotek UNPROFOR) zasahovat do dění kolem, i přes zákazy nejvyšších velitelů. A právě zobrazení a zapojení těchto dvou institucí do snímků z něj činí krutou satyru a místy doslova obžalobu způsobu, jak tento konflikt vnímal a pojímal okolní svět. Je jasný pohled "Jugoslávců" - oni (šmoulové a média) jednou odjedou a už si na to ani nevzpomenou, ale oni (Srbové, Bosňané…) tam budou muset žít navždy.

Na snímku Země nikoho je poznat jeho evropskost - i přes zdánlivé míření k happy endu nás Tanović vede k závěrečné katastrofě, při níž i ten největší optimista definitivně ztrácí veškeré naděje - poslední záběr je pak jedním z nejsilnějších a nejhlasitějších protiválečných výkřiků ve světové kinematografii.

Denis Tanović za svůj debut sklidil ohromnou řadu cen na světových festivalech (zejména v Cannes) a také Oscara za nejlepší neanglicky mluvený snímek (dle mého názoru jediná kategorie, která odpovídá kvalitě). Ale i když je tento snímek dokonalým po stránce příběhové (cena za scénář od Evropské filmové akademie a stejná cena by mu slušela i při udílení Oscarů), nejsem si úplně jist, že se jedná o nejlepší (o nejfilmovější) neanglicky natočené dílo roku 2001. Co se práce s kamerou týče, je na můj vkus příliš statická (až na několik nájezdů jeřábem z ptačí perspektivy zpátky na zem), i když v celkovém skoro divadelním pojetí snímku to je asi v pořádku, střih se mi zdá skoro neviditelný (ale alespoň neruší).

Nevím, jestli mohu být objektivnější než slovutná Americká akademie filmového průmyslu, ale kdyby to bylo na mně, Oscara v příslušné kategorii by získala jednoznačně Amélie z Montmartru, která je po filmové stránce skoro dokonalá. Tímto bych nerad hanil snímek Denise Tanoviće, který považuji za více než nadprůměrný, určitě se jedná o jeden z nejlepších protiválečných snímků poslední doby, byť a nebo právě proto, že jeho pojetí je naprosto odlišné od realistických velkofilmů americké provenience. Když sledujete Zemi nikoho, nemůžete nevzpomenout na nesmrtelnou dvojici amerických protiválečných komedií, ročník 1970 - Hlavu 22 a M*A*S*H - stupně vítězů válečných komedií jsou jasné, ale pořadí si každý musí určit sám.

originální název No Man´s Land
režie Denis Tanović
státBosna-Hercegovina, Slovinsko, Itálie, Francie, Belgie, VB
délka98 minut
hrají Branko Djurić, René Bitojarać, Filip Sovagović

Standa
zpět na úvod