František Palacký

Filosof, spisovatel, historik, politik, buditel národního povědomí - to je jen hrstka různých jmen, které bychom mohli dát člověku, jenž se stal vůdčí osobností české společnosti, Františku Palackému.

Narodil se 14. června 1798 v malé moravské vesnici Hodslavicích. Jeho otec, Jiří Palacký, byl luteránským učitelem ve vesnici, matka, Anna Palacká (rozená Křižanová). František byl jedním z jejich dvanácti potomků, všechny ovšem velmi brzy předčil v bystrosti a talentu. Na moravském venkově, kde vesnička ležela, stále doutnaly tradice bratrské církve. Ta ovšem nebyla povolena (Toleranční patent Josefa II. z roku 1781 ji nezrovnoprávňuje), a proto se většina obyvatel přihlásila k luteránské církvi. Ta měla na Františka velký vliv (především ve vzdělávacím procesu).

Když bylo Františkovy 9 let, přivedl jej jeho otec do vzdělávacího ústavu, který byl zřízen na zámku v Kuníně. Zde se učil zejména němčinu, dějiny a také hrát na klavír. Po dvou letech jej otec odvádí zpět domů (bál se, že na Františka bude mít neblahý vliv katolický zámecký kaplan Turek). Proto se dalšího vzdělání Františkovi dostalo na evangelických školách na Slovensku (v Trenčíně a na Bratislavském lyceu). Více než na školách se však František naučil samostudiem (především četba historických materiálů - to bude pro jeho dráhu velmi příznačné). Studium ukončuje absolvováním lycea v Bratislavě - nikdy se mu nedostalo vysokoškolského vzdělání!

Roku 1813 mu jakýsi trenčínský občan jménem Bakoš vytkl neznalost mateřského jazyka. František se vrhl na studium češtiny. Tímto se datuje počátek jeho národního uvědomování. Četl spisy různých obrozenců prvních dvou etap (zejména Jungmanna, se kterým si i koresponduje). Roku 1818 vydává se svým přítelem knihu korespondence Počátky českého básnictví, které obhajují časomíru.

Roku 1820 se ve Vídni setkává s Josefem Dobrovským, kterému se svěřuje, že by rád odjel do Prahy. Dobrovský mu přislíbil pomoc.

Roku 1823 se Palackému splňuje sen. Do Prahy přijíždí mladík, ovládající 11 jazyků, vybraného společenského chování, se zájmem o historii, vědu, literaturu - prostě skoro o vše, co mu mohla tehdejší Praha nabídnout. Praha mu to nabídla a on to přijal. Původně zamýšlel, že se zde zdrží jen krátce, nakonec zde však stráví zbytek života.

Navštěvuje archivy, setkává se s Jungmannem, Janem Nejedlým (profesor češtiny na Filozofii), Janem Svatoplukem Preslem (přírodovědec) a také každodenně navštěvuje již sedmdesátiletého Josefa Dobrovského.

Dostal velmi zajímavou zakázku od hraběte Štemberka - měl napsat dějiny rodu Štemberků - to jej finančně zajistilo a hlavně si udělal velmi slušné jméno.

Na různá doporučení se dostal do všech možných (i zakázaných) archivů - pořizuje si zde opisy a výtahy - je nesmírně pracovitý.

Roku 1827 stál u zrodu časopisu, který měl napomoci k popularizaci Vlasteneckého muzea - Muzeum (verze německá nevydržela dlouho, česká verze vychází dodnes). Téhož roku se i oženil s Terezií Měchurovou (dcera bohatého pražského advokáta).

Roku 1829 navrhl Palacký zahájit přípravy na vydání českého encyklopedického slovníku. Plán nakonec nevyšel, ale vedlejším produktem snažení bylo samostatné české vlastenecké nakladatelství, Česká matice.

Podniká cesty po Evropských archivech a roku 1836 vychází první díl jeho Dějin (ještě psaný německy). Přijetí díla veřejností bylo velmi kladné.

Jako první český historik byl roku 1837 připuštěn ke studiu archivu ve Vatikánu, po návratu píše německý spis o Literární cestě do Itálie. Poté ihned zahajuje přípravy na druhém dílu Dějin.

Roku 1843 vstupuje Palacký na politickou půdu - je stavy požádán o přednášky státoprávních dějin Čech. Roku 1845 se seznamuje s Karlem Havlíčkem Borovským, rozpoznává v něm novinářský talent. Spolu formulují nový vlastenecký program a koncepci austroslavismu.

Pokračuje v práci na Dějinách, ale vyslovuje domněnku, že není možno, aby jeden člověk stihl vše od pradávných dob po současnost - proto prohlašuje, že Dějiny budou "jen" do roku 1526 (rok, kdy na český trůn nastupují Habsburkové) - což se někdy milně interpretuje, že nechtěl psát dál, aby mohl zůstat loajální vůči svým zaměstnavatelům. Jinak co se týče jeho názoru na dějiny Českých zemí, přirovnával je k životu člověka (zrození národa, jeho aktivní období a buďto regenerace, nebo zánik) - vrchol české historie spatřoval v husitských válkách a smysl celých dějin viděl jako souboj dvou protipólů - český, demokratický proti germánskému, feudálnímu.

Během revoluce v roce 1848 byl do politiky vtažen nejprve vládními kruhy. Teprve po veřejném dopise frankfurtskému sněmu z 11. dubna 1848 ( = odpověď na pozvání na sněm) se stává symbolem českého veřejného života. Byl pro zachování Rakouska jako federativního soustátí (Rakousko se nesmělo stát součástí Německa, protože by tím byla narušena rovnováha v Evropě - na jedné straně Německo, na druhé Rusko). Roku 1848 vychází první díl Dějin národu českého v Čechách a na Moravě česky.

Po potlačené revoluci byl donucen stáhnout se z politického života. Jak sám napsal (viz Vlastní životopis - František Palacký), během Bachova absolutismu o politiku ani nezavadil, neboť za absolutismu tomu ani jinak býti nemůže, a byl "jen" soukromým literátem a dějepiscem. Roku 1860 mu zemřela manželka Terezie - měli spolu dvě děti, syna Jana a dceru Marii, se kterou se oženil František Ladislav Rieger. Ten se stal Palackého nejbližším spolupracovníkem.

Roku 1861 se opět vrací do politiky. Je členem panské sněmovny a zároveň opětovně spolupracuje se šlechtou. Stává se představitelem staročechů - musí formulovat svůj státotvorný program. Tím se stala Idea státu Rakouského - myšlenka federalismu na základě historických a politických individualit.

Ránu všem jeho politickým aktivitám zasadilo vyhlášení dualismu (Rakousko-Uherské vyrovnání) - Palacký to komentoval slovy, že den zavedení dualismu bude zároveň dnem narození panslavismu. ("Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!") Posledním politickým činem kariéry Františka Palackého se stala manifestační cesta představitelů staročech do Moskvy (roku 1867). Vůdčí úloha v české politice již plně připadla Riegerovi, Palacký se mohl plně věnovat své historiografické činnosti.

Roku 1868 byl Palacký poctěn prvním poklepáním na základní kámen budoucího Národního divadla. Zanedlouho poté se mu dostává přídomku "Otec národa."

Roku 1876 musel pro zápal plic ulehnout a 26. května 1876 umírá ve svém domě v Praze. Smutečního pochodu Prahou se zúčastnilo na 50 tisíc lidí. Rakev s jeho ostatky byla uložena do rodinné hrobky v Lobkovicích.

O tom, že byl František Palacký velmi důležitou postavou českých dějin, není asi žádných pochyb. Díky němu a jemu podobných si český lid uvědomil, že je životaschopným národem, který je schopen se i projevit, a to nejen kulturně a ekonomicky, ale také politicky.

Jako většině velkých mužů (a také i žen) se i Palackému dostalo mnoho posmrtných poct. Máme Palackého univerzitu v Olomouci, v jeho rodné vesnici Hodslavicích stojí jeho pomník se sochou a jeho rodný dům je přeměněn na muzeum. Roku 1998 jsme si všichni připomněli právě 200 let od jeho narození. Při této příležitosti byly vydány poštovní známka a stříbrná pamětní mince s jeho podobiznou. Dále byla uspořádána jubilejní konference s názvem "František Palacký: dějiny a dnešek," která se konala v historických sálech Karolina, a zúčastnilo se jí mnoho hostů (i zahraničních).

Je zde ještě jedno hledisko, podle kterého můžeme odhadnout, jak si dnešní společnost váží tohoto muže. Je to hledisko typické pro dnešní dobu. Dnes má pro nás Palacký hodnotu 1000,- korun českých. I když si to mnoho lidí neuvědomuje, každý známe jeho tvář, a to ne z žádných učebnic dějepisu ani literatury, ale právě z tisícikorunové bankovky. Podle tohoto hlediska je Palacký druhým mužem českých dějin (musím zdůraznit - mužem, protože druhým místem celkově se může pochlubit slavná zpěvačka Emma Destinnová, která okupuje místo na bankovce s dvojnásobnou deklarovanou hodnotou, 2000,- korun českých!), hned po Tomáši Garrigue Masarykovi, kterého si ceníme na 5000,- ! Bylo by velmi zajímavé vědět, na kolik si budou budoucí generace Čechů cenit dnešní špičky naší politiky (PS: Ale slyšel jsem, že desetníky chtějí dnešní špičky zrušit - jejich škoda).

Standa
zpět na úvod