Setkání s umělcem Bohuslavem Reynkem

Chcete-li poznat jednu ze zajímavých postav české kultury dvacátého století, neměli byste si nechat ujít právě probíhající výstavu v pražském letohrádku Hvězda. Jedná se o expozici věnovanou básníku, překladateli, a především malíři a grafikovi Bohuslavu Reynkovi (1892-1971). Tento se dostává do povědomí kulturní veřejnosti již koncem první světové války (překlady), počátkem dvacátých let upevňuje své dobré postavení mezi současnými básníky, věnuje se grafické činnosti a nepřetržitě tvoří až do své smrti.

Výstava zahrnuje ukázky prakticky všech směrů tvorby tohoto zvláštního muže. Zvláštního nejen způsobem života, nýbrž i uměleckým projevem. Expozice je komponována téměř pro všechny a klade si zřejmě jediný cíl, zpřístupnit autora široké veřejnosti, zároveň však neurazit odborníka.

Samotář z Petrkova

Reynek strávil prakticky celý život v rodném Petrkově, nebyl-li přítomen fyzicky, neustále vzpomínal. Střední školu studoval v Jihlavě a poté odešel na studium inženýrství do Prahy, nenáviděl však vše logické a zákonité, proto je opustil. Odjel do Francie, která změnila jeho život (vliv básníků, malířů, láska) a do níž se neustále vracel (později již s manželkou). Na statku v Petrkově našel tolik chtěnou samotu a klid - asi nejšťastnějším byl ve chvílích, kdy mohl pást ovce. Tam, kde svou životní pouť započal, ji také zakončil.

Souznění duší

Bohuslav Reynek již jako mladý na střední škole pronikl do tajů francouzského jazyka, němčina byla samozřejmostí. Autory, jejichž poezii převáděl do jazyka českého, si pečlivě vybíral (sloužila mu k tomu spousta zahraničních revue, jež si objednával) dle souznění názorů. Z francouzské poezie překládal zejména Paula Claudela, z německy píšících pak například expresionistické autory (Theodor Daubler), či pojednání o různých uměleckých směrech. Tím vším se nechal inspirovat (první dvě sbírky), ale velmi záhy inspiraci přetavil ve vlastní poetiku. Silný vliv expresionismu se také později odrazil v jeho grafických a malířských pokusech.

Díky styku s francouzskou literaturou poznal i lásku. Zamiloval se do básnířky Suzanne Renaud, kterou pojal za manželku (1926). Jako překladatel byl velmi oblíbený, neboť přeložené knihy dodával k tisku v krásné, graficky upravené podobě.

Subjektivní vize.

Již v úvodu jsem se zmínil, že výstava nám představuje tohoto muže především jako malíře a grafika. Tím jsem nechtěl podat zavádějící informaci, že by tato odvětví v jeho tvorbě převažovala, spíše poukázat na fakt, že výstava se zaměřuje na výtvarnou část Reynkovy umělecké činnosti.

Podobně jako tomu bylo s francouzským jazykem, datují se autorovy první malířské pokusy do období střední školy. Například portrét spolužáka (olej), ale teprve počátkem dvacátých let začíná Reynek používat různých metod při zobrazování svých vizí. Vizí, které bychom mohli rozdělit na dva velké tematické celky, dále členěné. Nemůžeme je od sebe oddělit nějakým přesným datem, neboť Reynek byl velmi svobodným umělcem a zkrátka vyjádřil své pocity a představy bez ohledu na čas a prostor.

Prvním z těchto celků jest venkov (samozřejmě Petrkov), v tomto objevíme několik stále se opakujících motivů. Asi nejpříznačnějšími je les (tam měla duše najít tolik hledaný klid) a voda (řeky, jezera, a také sníh), tyto se objevují i v Reynkových lyrických básních. Co se provedení týče, používá suché jehly, pastelu, uhle, za podklad si vybírá kovy (měď), ale i linoleum a papír, velmi příznačná pro jeho techniku je čára, křivka. V tomto celku objevíme zejména krajiny, výjevy ze všedního života a také zátiší, ale nejedná se o obyčejná zátiší, nýbrž o zátiší s oknem - vždy nějaký předmět (popřípadě kočka) stojí na okně a autor ji zobrazí i s jejím odrazem (odrazem je doslova posedlý, proto také zmiňovaná voda); mohli bychom se domnívat, že okno bylo hranicí mezi vnitřním světem autora (dům, požadovaný klid, a hlavně samota) a venkovní realitou, jíž se Reynek vzpíral. Tuto domněnku potvrzují i některé z autoportrétů a jedna fotografie, na nichž sedí Reynek u okna a přemýšlivě hledí ven.

Druhým širokým tématem je bible. Reynek je literárními historiky a kritiky zařazován mezi katolicky orientované autory a jeho obrazy nenechávají nikoho na pochybách. Jeho biblické výjevy zahrnují velkou část Starého (Noe, Samson, rozsáhlý soubor Job) i Nového zákona (od zrození přes mnoho obrazů věnujících se ukřižování po uložení do hrobu). Obrazy z tohoto celku se vyznačují ponurou atmosférou a v žádném případě z nich neprýští naděje. Tomu odpovídá i škála barev, již používal - kontrast žluté, temně rudé, hnědé a často i černé působí velmi depresivně. Zejména v souvislosti s tímto tematickým celkem můžeme potvrdit slova pana průvodce, že "Reynek byl autorem, který realizoval své idey a často se k nim vracel" - dokládají to zejména dva obrazy "Svatý Martin II" a "Svatý Martin IV", jejichž vznik dělí devět let ( a velkého rozdílu mezi nimi není).

Musím přiznat, že jsem měl velké problémy pochopit způsob řazení exponátů, v jednotlivých cípech hvězdy se tyto dva celky vzájemně prostupují, občas je doplňuje celek třetí, již ne tolik rozsáhlý - Don Quijote.

Opomíjená skutečnost - poezie

Ačkoli básnická činnost vyplňovala téměř celý Reynkův život, výstava tuto skutečnost tolik nereflektuje, vlastně básně jsou zastoupeny spíše sporadicky. Vždy před vstupem do jednotlivých sálů můžeme číst některou z autorových lyrických básní (jedná-li se o čtyřverší, důsledně dodržuje schéma ABAB, je-li to trojverší, AAB), jež vykreslují přírodu rodného kraje čí poodkrývá autorovy pocity. Upoutala mě však báseň v próze nazvaná "Pieta", která je doplněna zajímavou grafikou (Matka drží syna, Ježíše, aby nebyl pohlcen peklem).

V této části bych také mohl použít slova již zmiňovaného průvodce, totiž že "Reynek toužil být sám a samotu vyhledával." Asi také proto o něm kdosi prohlásil, že mu plně porozumí až příští generace. Já se ptám, jsme to právě my?

Standa
zpět na úvod