Adios Amigos

Takhle nějak se asi rozloučím s tímhle světem. Říkáte si, že jsem zbabělec, když chci spáchat sebevraždu, jenže to není tak lehké, jestli to ještě někdo nevíte. Schválně si zkuste jít na střechu nejvyššího paneláku ve vašem okolí a skočte… Není to tak lehké, co?! (Ti z vás, co měli tu odvahu, už mezi námi nejspíš nejsou, a tak se s nimi nebudeme zabývat - To si jako myslíte, že s vámi bude někdo nějak dlouho zabývat, když jste spáchali sebevraždu? Těžko! Dnešní svět není o oplakávání zesnulých nýbrž bychom se (my živí) z toho zbláznili, a tak zůstaneme u suchého konstatování, že jste spáchali sebevraždu.). VY nemůžete chápat mé důvody, proč jsem se rozhodl spáchat tento zoufalý čin. Jistě, já vím, že si myslíte, že nikdy nemůže být tak zle, aby tohle někdo udělal, ale víte, co se říká? Sytý hladovému nevěří! A v tom je kámen úrazu. Lidé se nedokáží vcítit do problémů toho druhého. Jestli jste viděli film Klub rváčů, tak možná tušíte kam mířím. "Lidé vás opravdu poslouchají, jen když si myslí, že umíráte. Jinak jenom čekají až na ně přijde řada." Jestli jste film neviděli, tak si někde sežeňte a pochopíte, o čem to tady melu. To je úplně stejný, jako s eutanázií (heh teď si nějak nedokážu vybavit, jak se to píše)…V jistém deníku (Metro) jsem četl dopis od jedné "ušlechtilé a chytré paní", která psala, že eutanázie by nebyla potřeba, kdyby se lidé měli víc rádi a kdyby se o sebe v utrpení s láskou starali. Jsou dva důvody, proč si tohle myslí. Buď je sadistka a chce se koukat na jiné lidi, jak trpí, nebo je tak strašně zabedněná a nedokáže se vcítit do bližního svého. Představte si, že budete trpět neustálou bolestí, asi jako když vás pořád bude někdo řezat nožem do oka, a vedle postele budou stát vaši blízcí a říkat Vám (člověku v agónii), že Vás mají rádi a že tu s vámi budou až do konce tzn. např. devatenáct let, než zemřete celkově vyčerpaný dvaceti lety bolesti! Vzpomeňme na nedávný případ jisté Britky, která chtěla důstojně zemřít, protože byla kompletně ochrnutá a nemohla skoro mluvit (zkuste si to představit a pak mi vykládejte o nějaké chuti k životu), a tak se svým manželem rozhodla vysoudit si na evropských soudech právo na eutanázii. Jenže jí to nikdo nedovolil, a tak se celá zoufalá nechala odpojit od přístrojů na podporu dýchání. Trvalo jí několik hodin, nebo dní než se udusila. To byla smrt jakou přesně nechtěla (bolestivá a ponižující) a které se bála! A tak se tady ptám. Kdo jsme, že zakazujeme lidem to nejzákladnější právo a tj. vlastní SMRT.

Andrew
zpět na úvod