Hermafrodit

Sedim doma a je mi opravdu zle. To se ani není, čemu divit, když jsem se včera nalil, jako ten dobytek, že jsem skoro ani domu nedošel. Ještě štěstí, že doma nikdo není; nikdo, kdo by mi dal pořádný kázání o špatnejch účinkách alkoholu a jinejch drog. Myslim si, že nikdo, kdo to sám nezkusil, nemá právo vám vo tom vyprávět; jaký je to špatný atak podobně, a nikdo, kdo to zkusil tuplem ne, protože tim, že to zkusil se dostal přesně na úroveň toho, komu se snaží dát "užitečnou radu" a nemůže se teda divit, že nebude mít potřebný respekt. Drogy jsou asi na hovno, ale proč je zakazovat? Zakázaný owoce stejně chutná nejlíp, takže by se měly drogy nejspíš legalizovat (všechny, ne jenom ty "měkký") a jejich distribuce by se měla dostat pod kontrolu státu (když stát chce, umí být velmi důsledný a myslím si, že zisky z prodeje drog by si nenechal ujít - žádný stát by si je nenechal ujít!). Tím by se kriminalita snížila o dost vysoké procento. Ale je to asi stejné, jako kdyby se stala legální například vražda: "jdu si takhle po ulici a najednou do někoho vrazím, ten člověk by se začal vomlouvat : ´sorry člověče, já tě vůbec neviděl, já teď zrovna myslel na celosvětovej mír a na vyřešení problémů Africkýho kontinentu,´ nebo podobný píčoviny; no a já bych taky zrovna nemyslel na jeho vejmluvy, ale třeba na song, kterej sem zrovna ráno slyšel v rádiu a nemůžu ho dostat z hlavy, a vytách bych svou zbraň, třeba brokovnici s krátkou hlavní, a jeho mozek by se rozlil na zrovna zametený chodník." Sedim a čumim na video. Čumim na Acid House, to je to správný psycho pro tuhle chvíli. Potřebuju si uvědomit, že na swětě určitě existuje někdo, komu je ještě hůř než zrovna v tuhle chvíli mně. Ten Coco(t) Bryce to s tim Supermariem fakt docela přehnal. Akorát je blbý, že se mi z toho jeho tripu začne celkem slušně motat palice a běžim rychle blejt na hajzl, protože vážně nevim, kdo by to uklízel. Už zase sedim a čumim doblba. Akorát video jsem nahradil muzikou. Sjíždim nějaký Zeppelíny, to je muzika, která mi (doufám) nijak neublíží. Už je mi celkem dobře, no aspoň v rámci mejch omezenejch možností - pokrok je, že už nejspíš nebudu zvracet (už není co!). Snažim se na nic nemyslet, což se mi docela dobře vede, protože můj mozek je nejspíš stále naložen v docela slušné dávce ethanolu, ale najednou mi v (ne)myšlenkách vyvstane neurčitý obraz nějaké osoby a já nemohu přestat přemýšlet, kdo to kurva byl. Někdo z rodiny? To určitě ne! Ty mi zatím nechyběj, ty uvidím už zítra (zase!). Někdo ze školy? Ale proč? To asi taky ne, protože k nim mě nepřitahuje absolutně žádné pouto a těšim se na ně asi tak, jako na vánoce (to je pěkně debilní přirovnání; vysvětlení: na vánoce se těším z jediného důvodu - dárky, čistě materialistický přístup=nic duchovního pro mě neznamenají, no a lidi ze školy jsou na tom v mých očích zhruba stejně - jsem rád, že s nimi mluvím a chlastám, ale nějaké hluboké city od nich asi čekat nemůžu - a nejspíš . . . - ani nechci).Lidi ze školy by podle mýho vysvětlení na tom měli být ještě hůř než vánoce, protože vánoce tady jsou přece jenom jednou do roka (a i to je moc!), ale lidi ze školy jsou mi přece jenom mnohem příjemnější, protože s nima nemusim bejt nějak upjatej a chovat se tak, jak se po mně žádá. Tak kdo to doprdele byl??? A najednou se obraz vrací a navíc je ostřejší a jasnější - už to vím!!! Byl(a) to ……… Snažim se vymazat obsah mýho mozku, a nějak to nejde. Zřejmě jsem velmi málo zaměstnán - potřebuju nějakou aktivitu, abych se úplně nezcvoknul. Podivám se ven. Podivám se na lidi, jestli se během těch několika hodin, co jsem je neviděl, nějak fatálně změnili, nebo jestli už třeba po světě pobíhám jenom já (to je zkurveně debilní představa; představa, že právě já bych byl jediným posledním žijícím člověkem na světě - první věc, kterou bych udělal, by byla sebevražda - kdo se koho o to prosil, abych zrovna já - divný i mezi divnými - byl tím posledním, kdo zbude). Nastupuju do výtahu a mačkám knoflík "P" (P, jako Přízemí - já bydlim v šestym patře - kdo by se s tim chodil dolu, že?). Jsem v pětce a cítím, že se se mnou něco ošklivýho děje. Cejtim takový šimrání na levý ruce, pravý noze, od krku niž. Koukám se na ruku a nevěřím vlastním očím (ale sou to vůbec moje vlastní oči? - kdo ví!) - začaly z ní slízat chlupy. Tomu se prostě nedá věřit! Jsem z toho trochu vedle a prohlížím si nohu - je to stejný jako s tou rukou. Na krk, ramena a hruď si sice nevidim, ale tušim, co je tam za problém. Během zjišťování "ztrát" jsem se dostal do trojky. A tu se začalo dít ještě něco podivnějšího: uprostřed hrudníku mi začalo růst jedno ňadro - to už jsem začal opravdu panikařit, ale na druhou stranu mě to začalo trochu vzrušovat. Jsem v jedničce a erekce už je úplná. Kalhoty samozřejmě nedovolí, aby se penis postavil, takže ho tlačí dolů - tu se penis ocitl tam, kam od přírody patří, ale bylo to na jednom těle. Už jsem byl v přízemí a překvapením jsem se udělal (nejdivnější samohana, kterou jsem kdy zažil). Trochu jsem se zastyděl, že to bylo trochu moc rychle (z trojky do přízemí to trvá asi 10 sekund - že by překonání světového rekordu???), ale hned jsem si uvědomil, že to je celý jeden velký nesmysl. Vystoupil jsem z výtahu a vycházím z domu. (Ochablý penis je stále TAM - v TÉ.) Když jsem se rozhlédl po ulici, nevěřil jsem svým očím (znovu) - na chodníku stálo asi pět mladých "lidí" nebo spíše humanoidních hermafroditů (nebo možná hermafroditin, kdo ví?) a všichni vypadali naprosto identicky. Podíval jsem se do skleněné výplně domovních dveří, abych prozkoumal vlastní obraz, a zjistil jsem, že vypadám jako každý z těch pěti. To už můj žaludek nevydržel a i poslední zbytky potravy šly (ne)dobrovolně ven. Po vykonání "potřeby" jsem se rychle rozběhl směrem pryč od toho všeho. Ve městě bylo celkem rušno, a tak jsem neustále do někoho vrážel (ale vypadalo to, jako bych běžel proti tisíci různých zrcadel) a aniž bych se omluvil, běžel jsem furt dál. Občas na mě někdo zavolal jménem (Stanislavo Šulci nebo Stanislave Šulcová - jenom by mě zajímalo, jak mě ty lidi poznali, když jsme vypadali všichni totožně), ale to jsem ignoroval a běžel a běžel a běžel. Doufal jsem, že tomu uteču, ale tomu se zřejmě utéct nedalo. Najednou jsem se octl u nějaké nálevny. Říkal jsem si, že alkohol bude to jediné, co mě může zachránit (před naprostým zešílením, pokud jsem už šílený nebyl, ale asi jo!). Měl jsem u sebe něco peněz, tak jsem si dal pár piv a panáků, asi abych zapomněl, že něco není v pořádku. Něco??? Všechno není v pořádku!!! Už zas mi bylo pěkně zle, ale tentokrát jsem nebyl doma, abych se nějak vyléčil. Najednou jsem zjistil, že nemám nejmenšího tušení, kde vůbec jsem. Chtěl jsem se přesvědčit, zda to všechno není jenom nějaká opilecká noční můra a šel jsem se vylejt, abych zjistil stav pohlavních orgánů. Začal jsem jako normálně - ve stoje a "trubičkou" - vše vypadalo v pořádku. Najednou jsem zjistil, že mám úplně mokré nohy a ohnul jsem se, abych se podíval na zdroj - byla tam. Ten pohled mě zase vzrušil, ale tentokrát byl naštěstí venku, takže nemohlo dojít k … - Kurva, vždyť já jsem se sám oplodnil v tom výtahu. Co teď s tim? Samozřejmě jsem nevěděl, co s tim, protože se ženskou antikoncepcí nemám moc velké zkušenosti (spíš žádné). Chtěl jsem jít domů - spát. Zbyly mi ještě nějaký prachy, tak jsem si vzal taksika. Taksikář(ka) vypadal jako všichni. "Jerevanská 2578" mu řikám. Von nevěděl, kde to je tak jsem mu řekl, ať jede ke klubu 19, že votamtaď trefim. "Tady ale žádnej klub devatenáct není; tady vůbec žádnej klub neni" opáčí von. "V jakym jsem městě?" ptám se a začínám se potit až za ušima. "Hahahaha - v jakym městě prej" málem se posral smíchy, ale mně to moc směšný nepřišlo. "Tak kde to kurva jsem???" "Vy měšťáci byste tomu řekli Horní-Dolní. Ale vážně - jsi asi deset kilometrů severně od Prahy." Tak jsem se ho zeptal, jestli by mě hodil na Kladno, že mám peněz dost. Von že jo, a tak jsem dojel před barák, zaplatil a von vodjel zpátky do tý svý prdelovice. Nastupuju do výtahu v předzvěsti, že se zase stane něco divnýho. Mačkám 6 a výtah se rozjíždí. 1-2: velmi podivný pocit v oblasti genitálií (=ztrácím ženský pohlavní orgány); 3-4: splaskává mi koza (škoda); 5-6: lechtání na nohou, rukách, na ventrální i dorzální části těla (ochlupení je opět všude - škoda, že úplně všude). Vystupuju z výtahu a rychle odemykám bytové dveře, ztrhnu ze sebe šaty a rychle postupuji směr koupelna - sprchuju se, kouknu na tělo: zase já. Uklidním se, ale pak si vzpomenu, co se dneska (kolik to ale vůbec bylo dní?) stalo a znovu (už snad naposled) se pobleju. Jdu spát.

Konec

Standa
zpět na úvod