Povodně

Je 17.srpna roku 2002. Na tento rok asi jentak nezapomenu stejně jako všichni v mém okolí… Stojím na ulici před naším domovem, který se nachází v totálně dezolátním stavu. Všude je bahno a kusy nábytku (z části našeho). Proč? Proč se to stalo zrovna nám? Byli jsme chudá rodina, která se držela nad vodou (tou pomyslnou) jen tak tak, žili jsme od výplaty k výplatě a jednou za čas jsme si mohli dovolit koupit si něco pro radost. Nikdy jsme si nestěžovali, ani jsme vinu na nikoho neshazovali, že jsme chudí, protože jsme byli i tak šťastní. Měli jsme jeden veliký rodiný domek, ve kterém jsme žili jako jedna velká šťastná rodinka, tedy máma, táta, babička, dva dědečkové, já a mé tři sestry.

Před týdnem jsem odjel s přítelkyní na dovolenou do hor. Včera jsme se z televize dozvěděli o povodních. Ihned jsme vyrazili zpátky domů, protože prarodiče a rodiče zrovna nejsou nejmladší a nechtěli jsme nic riskovat. Jenže jsme se vše dozvěděli příliš pozdě a povodně v Čechách řádily už několik dní. Když jsme dorazili, byla naše vesnice pod vodou, a tak jsme si ihned zjistili, kde jsou evakuační centra…

Všichni jsou mrtví! Stali se z nich první oběti povodní! Je tohle spravedlnost? Proč moje rodina? Musím se ptát, má ten život ještě cenu? Moji nejbližší jsou mrtví, přílivová vlna strhla barák jako domeček z karet a všichni tam byli zasypáni. Co teď budu dělat? Je ze mě bezdomovec bez rodiny a bez peněz potřebných na obnovu domova. Přišel jsem o VŠECHNO!!!

Tento příběh bych chtěl věnovat všem, kterých se povodně nějak dotkly a všem, kteří se o postižené starají, ať už se jedná o policii, hasiče, záchranáře nebo dobrovolníky, kteří sami pomáhají, a spoustu dalších lidí… Lidi, nebojte, nikdy není tak zle, aby nemohlo být zase dobře. Čas a pilná práce vše vyřeší. Ztráty na životech vašich blízkých asi nikdy nezmizí, ale budete se muset naučit s tím žít. Uchovejte si na ně památku uvnitř vašeho já a nikdy na ně nezapoměňte. A vy, kteří jste přišli "jen" o majetek nesmutněte, ten se dá vždy nahradit.

Andrew
zpět na úvod