Rozcestí

Ležím na letní rozkvetlé louce. Že je léto, mi připomíná úplně vše, na co se zaměřím. Otevřu oči a uvidím nebe modré, naprosto bez mraků - "Á, Bůh měl zase jeden ze svých záchvatů, při nichž jen uklízí, uklízí a zase uklízí - to je s ním pak k nevydržení!" Jen občas úsek nebe, které pozoruji, protne svou dráhou letu nějaký pták. Dlaněmi nahmatávám trávu hebkou jako mech. Sotva se poprvé nadechnu, cítím TO - všichni TO cítí - tu směs všeho, co k létu neodmyslitelně patří: pyl, seno, tráva . . .

Jen uši jsou proti, slyší cosi nepřirozeného. Jako by těžké armádní boty došlapovaly jedna po druhé na studenou dlážděnou podlahu. Klap, klap, klap . . . . . . KLAP - kroky se přibližují a získávají na intenzitě, musí to být nejméně dva páry. Hlasy? Kde se tady, v ideálním světě berou hlasy? Ideální svět je bez lidí (člověk jej smí vnímat, ale ne prožívat!). ". . . a buďte chápavý, . . ."

V zámku zarachotil klíč - bylo zamknuto na dva západy. Otevírám oči, nyní už opravdu, vidím šedé nebe cely smrti. Vcházejí dvě postavy. Staršího znám, jmenuje se Karl. Patří k vězeňské ostraze. Myslím, že je dobrý člověk - nikdy se nade mne nepovyšoval, nikdy mě nešikanoval - asi hlavně jemu vděčím za to, že si nikdo z bachařů na mě nic nezkusil, a to tu sedím už 14 let. Teď si všímám, skrz okenní mříže na mě dopadají první sluneční paprsky nového dne - je zima. S Karlem přišel i vězeňský kaplan. Neznám ho, ale podle oblečení to pozná snad každý, navíc koho jiného by vám do cely posílali v poslední den vašeho života (je to ústav, kde máte pikat, proto s žádnými prostitutkami nepočítejte!)?

* * *

Bylo mi 16 let. Rodiče se o mě nezajímali a já se nezajímal o ně. Byl jsem vychová(vá)n kinem, televizí, knihami a partou. V našem spolku jsme byli všichni podobného ražení (s podobným údělem) - citově zanedbaní, ale ve škole jsme byli premianti (to byl jeden z největších paradoxů našich životů). Dospívání pro nás byla doba plná alkoholu, nevázaného sexu, debat nad literárními díly. Scházeli jsme se v klubu s příznačným jménem HELL. Nikdo nás nenazýval jinak než "4 jezdci z Apokalypsy". Šířili jsme teror po celém městě, ale nikdo nám v tom nebránil. Chodili jsme městem, baseballové pálky v rukou a debatovali o významu beat generation na myšlení mladých lidí konce století. Tu jsme vysklili výlohu, onde jsme zničili parkovací hodiny, jinde to zase odnesla dopravní značka. Všichni věděli, že za tím stojíme my, ale z důvodů, že jsme byli premianti z dobře situovaných rodin a že se zas až tak moc nestalo, vždy to spravil šek zaslaný na tu správnou adresu. Proč jsme to dělali? A proč jsme to neměli dělat? Peníze vždy všechno spravily! Po několikahodinovém bloudění městem a nevázaném ničení jsme si šli "odpočinout" do PEKLA, kde na nás čekaly naše slečny. Něco jsme popili, pobavili se a kolem půlnoci jsme se rozcházeli k domovům. Ráno jsme se sešli ve škole, kde nás učili, co jsme již dávno znali. Po obědě začalo všechno nanovo.

* * *

Karl přišel ke mně, podává mi cigaretu - "jen si dej, moc si jich už neužiješ!" pobízel mě. Vzal jsme si, Karl mi připálil, já se však už plně soustředil na kaplana. "Karle, mohl byste nás tu laskavě zanechat o samotě, musím si zde s Adamem promluvit? Děkuji." Kaplan měl velmi příjemný hlas, ale to asi musíte mít, abyste se stali kaplanem. Karl jej poslechl a odcházel. Zamkl - opět na dva západy. Posadil jsem se na postel, kaplan si mě pečlivě prohlížel - soudí mě nebo přemýšlí, jak mohl tak obyčejný člověk spáchat to, za co byl odsouzen? "Synu, máš chuť si promluvit? Já tedy ano. Nechápu, jak jsi mohl . . . ?" sedl si vedle mě. Já se začal šíleně smát. "Ale kaplane, já si myslel, že vy budete jeden z těch, kteří mě pochopí. Vždyť já se jen snažil změnit svět k lepšímu - já jsem takový nový mesiáš! Ti lidé byli stejně skrz naskrz špatní a prohnilí." "Adame! Jen Bůh má právo volit mezi těmi, kteří jsou a kteří nejsou špatní. A jen Bůh je potom spravedlivě potrestá. Jsi ty snad Bůh?" "Možná, že já nejsem Bůh, ale Bohem nebyla ani porota, která odsoudila mě. Navíc Bůh nás stvořil k obrazu svému - něco z toho božství nám každému zbylo: někdo vytváří nové lidi a někdo je naopak ničí!" Kaplan si složil hlavu do klína, potřásal hlavou a přemýšlel, co mi na to má odpovědět - NEVĚDĚL!

* * *

Jednoho dne jsem šel se svou dívkou Evou domů, abychom si trochu užili. Cestou jsem si ještě potřeboval zajistit nějaké peníze, zašel jsem proto do banky; Eva čekala venku. Právě přijímám (nemalou) hotovost, když mi u hlavy cvakne kohoutek zbraně (střelné) - "Naval všechny prachy!" V kapse saka nosím vždy nůž - pro všechny případy - vytáhl jsem jej a útočníkovi jsem sekl po ruce se zbraní, jsem dost rychlý (trénink), proto se už na nic nezmohl, ale mně to v hlavě trochu přeskočilo. Viděl jsem, jak se válí po zemi, drží si krvácející ruku - zbraň ležela u mé pravé nohy. Zvedl jsem ji, ale chtěl jsem si ji nechat na lepší časy. Kleknul jsem si nad něj, stáhnul mu kuklu z hlavy - chvíli jsem ho pozoroval, a potom už jenom bodal jako totální šílenec - desetkrát, patnáctkrát, dvacetkrát . . . Zbytek oné události v bance si už moc nepamatuji, jenom vím, že jsem byl plně rozhodnut (a připraven) si to vyřídit s celým světem. Vzal jsem revolver, namířil na nejbližší osobu po mé levici - byla to malá holčička, hrající si s medvídkem, která jen čekala na tatínka; byla tak nemohoucí a nevinná - CVAK . . . V zásobníku mi zbylo ještě pět nábojů = ještě pět obětí. Jejich jména si nepamatuji, ale byla čtena při výsleších a při soudním přelíčení. Pro mě ty lidé vůbec nic neznamenali, ale později jsem přemýšlel, kolik lidí jsem tímto aktem ovlivnil - příbuzní, známí, spolužáci, lásky, sousedé . . . ???

* * *

"Adame, jsi špatný člověk. Zasloužíš si smrt, ale ještě ti dám příležitost usmířit se s Bohem." "Kaplane, mockrát Vám děkuji a vaši velkorysou nabídku přijímám. Jen mi řekněte, co mám udělat." Usmíval jsem se, jak nejpřirozeněji jsem dokázal. Kaplan sebou trhl, bylo poznat, že s něčím takovým nepočítal. Chvíli na mě upřeně zíral, hledal náznak ironie - neměl nejmenší šanci. "Tak dobrá, Adame, . . ." Přestal jsem ho vnímat. Chtěl, abych odříkal nějaké modlitby (bylo jich moc a navíc jsem je měl mnohokrát opakovat - přece poslední den svého života neprožiji drilem nějakých básní, které ani neuznávám!). Potom jsme se rozloučili - kaplan se usmíval, mohl si na nějakou imaginární pažbu vyrýt další zářez; já jsem se usmíval, oblafl jsem profesionála přes lidskou duši, emoce, chování, jednání a vůbec - přes lidi. Kaplan klepe na těžké železné dveře, Karl otevírá, nabízí mi cigaretu - "Jen odvedu tady kaplana a přijdu pro tebe, poslední vycházka!" Kouřím.

* * *

Tři minuty: dvacet bodných ran, šestkrát CVAK (= CVAK, CVAK, CVAK, CVAK, CVAK, CVAK) tzn. 7 mrtvých a jeden šťastný. Říct kdykoli u soudu, že si ty tři minuty vůbec nepamatuji a že mě to asi navíc šíleně bavilo, sedím teď v nějakém ústavu pro mentálně postižené, nebo (a to by bylo nejhorší) bych byl na svobodě. Potom to vše šlo jedna dvě: Zatčení, vyslýchání, soud, rozsudek, a teď už jen čekám na exekuci.

* * *

Znovu se otevírají dveře. "Tak pojď, Adame, tvoje poslední vycházka, užij si to!" Karl se smutně usmál - další cigareta. Chodím po tvrdé zamrzlé trávě, pára se mi dere z úst ven. Všichni mí vězeňští přátelé se se mnou loučí. Aniž bych si to uvědomoval - pláči, poznávám to až z tváří spoluvězňů. Poslední večeře. Nemůžu si k sobě pozvat ani dvanáct nejbližších - to je teda pokrok po dvou tisících let. Přináší mi hrozně moc jídla - vypiji jen láhev červeného vína a sním krajíc suchého chleba. 22.00H. Znovu klíče v zámku, opět na dva západy. Karl a s ním ještě jeden bachař ke mně přistupují (Karl je smutný, tomu druhému je vše jedno) - oblékají mě do košile, nasazují pouta a takové směšné bačkůrky. Procházím uličkou, všichni spoluvězni mi naposledy zamávají. Ulehám na něco, co vypadá jako operační stůl. Připoutají mě a do různých žil zavedou injekční jehly napojené na trubičky, které vedou všechny do jednoho přístroje. Roztahuje se opona: diváci pozorují mě a já pozoruji je - velmi zvláštní divadlo, kdo je herec a kdo publikum? Soudce pokyne exekutorovi, ten zmáčkne knoflík na onom přístroji - trubičky se naplňují různými tekutinami.

Zavírám oči. Spím. TMA. TMA. TMA. Teď jsem již mrtev. TMA. TMA. TMA. SVĚTLO. ROZCESTÍ: Jsou zde dvě cesty, ani jedna není nikým hlídána. Cesta nahoru je nadepsána jako PEKLO, cesta dolů jako RÁJ. Strašně se směji ironii osudu (jsem zvědavý, jak se budou tvářit ostatní, až na to přijdou) a vybírám si cestu . . . . . . . . . NAHORU! Smrt = Konec?!?

Standa
zpět na úvod