Dialog o ničem

- Jak ty vůbec žiješ, ty woe? Ptá se mě někdo na ulici. Zjišťuju, že to je exspolužát ze základky, myslim, že se jmenuje Tomáš.

- De to. A co ty. Ještě furt posloucháš tu pravou muziku, nebo ses dal na ty pseudohudební, discofilní sračky?

- No znáš to, ten mediální tlak na naše mozky je hrozně silnej. Rádia, televize, cluby už nic jinýho nehrajou, než ty "sračky," ale snažim se to trochu kompenzovat starou klasikou. Sjíždíš někdy Zeppelíny nebo třeba Sabbaty?

- No jasně, woe, ale nechápu, jak můžeš poslouchat celej den ty sračky z rádíí a pak si večer pustit třeba Dazed and Confused vod Zeppelínů. To přece nejde, vždyť musíš mít pak bordel v palici. Mozek si zvykne na ty sračky a ty ho potom vohromíš těma geniálníma melodiema - jednou z toho určitě zmagoříš.

- No asi máš pravdu, ale člověk je mladej jenom jednou a měl by si to pořádně užít - s kámošema do clubů za sračkama a doma f klidu potom pohodičku - Straway To Heaven apodobně. Ale jak tě tak chvilku poslouchám, myslim si, že jsme na tom skoro stejně, co?

- No jo, máš recht. Já ty sračky taky poslouchám a navíc docela dost, ta klasika je vopravdu spíš jakejsi druch kompenzace, takový zklidnění - zpět k harmonii. Dnešní muzice harmonie vopravdu chybí,ale co my konzumenti naděláme, když se ta disharmonie, založená na dobrym vzhledu interpretů, který ani neznaj noty, velmi dobře prodává? My si tak můžem maximálně nasrat do huby. Uvědomil jsem si, že se po dlouhý době bavim s člověkem, kterýho jsem už dlouho neviděl, a připadalo mi to nějak očišťující.

- No a obligátní otázka; co škola, jak tam válčíš. Tuhle otázku nesnášim, ale už jsem si zvykl, že se na ní asi zeptá každej, koho kdy potkám.

- Ale jo, dobrý, tak ňák proplouvám - dvojky trojky. Co ty, slyšel jsem, že ti to fakt de. Hahahaha.

- Jen si dělej prdel, woe. No jo, slyšels´ dobře. Taky tak nějak proplouvám - čtyrky a tak. Ale zatím sem nepropad´ a to je úspěch, protože už se mi to málem podařilo. Ale hlavně, že je prdel a že je vo čem mluvit.

- To je pravda, vždyť bez lidí, jako jsme my, by byl svět šedivej a úplně bez zábavy. Vždyť ani důchodci by neměli co dělat - takhle můžou furt někoho buzerovat, nádávat na někoho, stěžovat si a mezi sebou si maj vočem povidat. Rodina jako taková by byl naprostej přežitek, protože by neměla žádnou funkci a lidstvo by bez mladejch lidí - exdětí - vyhynulo někdy třicet let od svýho vzniku. Tady to je pěknej důsledek pozorování přírody - od zvířátek jsme se naučili šukat a tim jsme si zajistili o trochu delší existenci. Musíme si ale přiznat, že zvířátka na to pjekně dojeli - kdybychom se nenaučili šukat, nedocházelo by k vývoji a my - lidi - bysme si nemohli podmanit všechno kolem a nemohli bysme začít systematicky likvidovat naše "učitele".

Ani nevim, jestli jsem to řikal nahlas, nebo jenom v mysli, jisté je, že mezi tim se se mnou Tomáš rozloučil a odešel. Když jsem dopřemýšlel, vyděl jsem už jenom jeho malinkou postavu kdesi v dálce.

Bylo mi dobře, nejen fyzicky, ale hlavně psychicky, byl jsem očištěn odevšeho toxického, čím na mě jinak působilo městské prostředí. Myslím, že začnu na ulicích oslovovat cizí lidi, dávat se s nimi do řeči, ovlivňovat jejich buď materialistické nebo ideologistické myšlení, a vnucovat jim své volnomyšlenkářství. Ale bojim se, že lidé nebudou chtít poslouchat nikoho, kdo je na ulici jen tak zastaví a požádá je o několik minut z jejich času s tím, že po tom rozhovoru budou lepšími lidmi. Lidi si nechtějí připustit, že jsou od základu špatní. Také je možná pravda, že já si nechci připustit, že lidi jsou od základu dobrými. Kdo ví? Lidé nechtějí poslouchat nikoho, koho neznají, ani když je ten člověk potká na ulici, ale na druhé straně žerou kecy všech politiků najednou, i když ty lidi neznají a jediné místo, kde je můžou potkat je jejich vlastní obývací pokoj, tedy mají-li v něm televizní přijímač a neustále nalazenou TV N.

Lidi jsou zvláštní živočišný druh, který si neustále podmaňuje vše kolem. Ne, já zřejmě nejsem člověk, tedy určitě nejsem to první, co se pod pojmem "člověk" vybaví průměrnému člověku. A co to vůbec je, co se pod tímto pojmem obecně rozumí? Je to muž? Žena? Je to árijec nebo žid, katolík, muslim, buddhista, atheista? To, co si pod tímto pojmem představím já, jsem právě já. Myslím si, že mnoho lidí si nepokládá tuto otázku: Co si představuji pod pojmem člověk? A to je právě chyba. Lidé by si měli tuto otázku pokládat každý den, protože na odpovědi závisí jejich přístup k životu jako takovému. Kdo si představí sám sebe, bude určitě sebevědomí a individualistický. Kdo si představí svého partnera, bude nejspíš věrný. Kdo si nepředstaví nic je buď prázdný a nebo spíš mrtvý.

Neustále se dělají výzkumy veřejného mínění na různá témata - který sýr máte nejraději, kterou televizi sledujete, kterou politickou stranu půjdete volit, půjdete vůbec volit a podobně - čistě pro reklamní účely, ale nikdo neudělá solidní sociologický průzkum jedinou otázkou: "Co si představíte pod pojmem člověk?"

Lidi nebudou lepšími, dokud si nebudou takovéhle otázky pokládat. Je hezké vědět, která politická strana povede naši zem příští čtyři roky, a ještě hezčí je vědět, že romantické telenovely, které nemají absolutně žádný obsah a jejich přednostmi jsou jednoduchost (v jednoduchosti je síla), romantika (v těchto případech hraničí s nesmyslností) a především délka (jistě je "příjemnější" 200 hodin, při kterých nemusíte myslet, než půlhodina, při které zapojíte do poznávacího procesu všech pět Pé, a odnesete si emocionální zážitek na celý život plus užitečné informace, které poté můžete šířit dále), jsou nejsledovanějšími pořady, které každý den překonávají všechny rekordy (80% diváckého podílu - v kategorii ženy 100+). Ale z těchto seriálů se nikdy nedozvíme, co si lidé o sobě samých myslí, a to by měl (podle mě) být primární zájem lidstva - naneštěstí tomu tak není.

Najednou jsem se ocitl v autobuse Městské Hromadné Dopravy města Kladna. Vůbec nevím, proč jsem do něj nastoupil, když mám k takovýmto prostředkům totální odpor, protože se tam lidé spolčují proti své (nebo alespoň proti mé) vůli. Já nemám žádný zájem na tom, aby se o mě opíral z každé světové strany minimálně jeden člověk. Slibuju si, že na další zastávce vystoupím a budu pokračovat vlastním pohonem. Na příští zastávce jsem se ven prostě nedostal, byl jsem příliš daleko od dveří a lidí bylo už opravdu příliš - v buse není žádný vzduch!!! Pomoc!!! Umírám? Bohužel ještě ne. Jsem na pokraji poblití - to by bylo moje osvobození, je tam příliš starých lidí a opravdu nemám rád jejich přítomnost v mé blízkosti - jenom více dráždí můj již dost podrážděný žaludek. Konečně - zastávka - vybíhám ven nejrychleji, co to jde a snažím se to rozdýchat - povedlo se, zvracení zažehnáno. Konečně si vzpomíná, proč jsem vůbec na cestě - jdu navštívit dalšího ex-spolužáka - Honzu. Má doma bicí, kytaru, basu (elektrickou i klasickou), pijáno a další nástroje a já si s nim vždycky rád "zapařim." Dojdu před jejich dům. "Zvoňte dvakrát" stojí na zvonku. Zvoním tedy dvakrát. Vykoukne zarostlá hlava a už radostně huláká "Zdar Stáňo, už jsi tady? Tak počkej chvilku, hned sem dole!" Přemejšlim jak dávno jsem tady už nebyl a přišlo mi to jako věčnost, Honza nikdy neměl dlouhý vlasy až teď - musí to být moc dlouho, co jsem tady byl naposled.

"Ty wole, ty ses vůbec nezměnil," říká a přitom otevírá branku a pouští mě dovnitř.

"Zato ty jo,woe, kdes´ vzal ty vlasy," ptám se a přitom mu do nich hrabu a rozcuchávám.

"No jo, znáš to. Všechno je to dneska vo stylu. Ale ty ses nechal vostříhat, koukám, co to?" ptá se a při tom se dotýká mých koutů.

"Už mi to padalo nějak moc. Do pěti let budu asi plešatej jak můj otec. Hahaha." kysele se směju, i když mi to moc směšný nepřijde, ale Honza se může posrat.

"Tak co pudem na bubny?" ptá se a jiskří mu to v očích.

"Jasně. Na to sem se těšil nevim jak dlouho." určitě mi jiskří ve vočích jako jemu. Asi nás to voba baví, i když hrát umí akorát Honza, já do toho akorát tak arytmicky mlátim.

Scházíme dolů do sklepa kde jsou bicí umístěný. Honza za ně sedá a bere paličky, mě taky dvě podává. Největší nářez je, když jeden paří na bubny a druhej dělá různý rytmy na různý věci, který se zrovna dostanou pod ruku (ten sklep je sklep se vším všudy - spousta nepotřebnýho bordelu, kterej ovšem vyluzuje různý zvuky). A už jedem. Dostává to slušný grády. Paříme jak vzteklý - je to způsob zbavování se přebytečný energie, který máme všichni víc než dost - je to příjemnější než někoho zbít nebo dokonce zabít! Obracíme si role a je to taky docela nářez. Když skončíme, jsme zpocení jak psi a skoro nemůžeme mluvit. Jdeme nahoru, kde má Honza počítač. Posloucháme nějakou muziku a nikdo stále nemluví. "Zapaříme něco?" ptám se. "No jasně, woe, dáme MK4?" "Tak jo a už ses to konečne naučil, abych ti zas nedal mockrát na dršku?" "Trochu jsem trénoval!" Oba jsme se začli tlemit jak děti a už jsem mu dal zase přes hubu. "Měl bys trénovat trochu víc, takhle to bude zas vohovně," říkám mu to, abych ho trochu nasral, ale to není jeho ani můj styl - nechat se nasrat řečičkama - to dělaj akorát ubožáci. Nechápu, jak může někoho nasrat, když ho pošlete do prdele, nebo mu řeknete čůráku. To jsou labilní jedinci, který nasere jedno slovo. Dál bojujeme a plkáme o muzice, filmech, škole, ženskejch a tak podobně - shrnuto jedním slovem - vo ničem (to jsou vlastně dvě slova, ale koho to zajímá?). Už je pozdě a já se loučim : "Tak zdar, Honzo, zas někdy. No, pozdravuj v tý vaší škole - hahaha!"

"Čemu se kurva porát směješ, když mluvíš vo Kladenským gymplu?"

"Ále, jen tak, znáš to, ne?" A už se voba tlemíme jak idioti.

"Bude někdy ten sráz s tou základkou?" ptám se, protože Honza chodí asi s patnácti ex-spolužáky stále do stejné třídy.

"No vypadá to, že nevim. Nikdo není schopnej to zvorganizovat. No někdy se všichni nenásilně někde potkáme, vožerem si dršky a pak to vznosně pojmenujeme třídní sraz - OK?"

"Jo, s tim se dá souhlasit. Tak to na někdy domluv - OK?"

"Jo. Tak se měj!"

"Ty taky, woe. Čau."

No a šel jsem pěšky asi 3 kilometry domů, kde jsem se jenom vosprchoval a šel spát.

Standa
zpět na úvod