Syn

Čau, jmenuju se Sam, ale lidi mi takhle nikdy neřikaj. Furt na mě pokřikujou jména nějakejch jinejch lidí, ale já ty lidi a ani ty jména vůbec neznám. Vy snad znáte nějakýho Blázna, Kreténa nebo dokonce Čůráka. No, tak s mojí postavou jste se už seznámili, ale aby byl stručný popis kompletní, budete se muset dovědět, jak se jmenoval můj otec. Mým fotrem byl člověk, ze kterýho si celej (podělenaj a hlavně známej) svět sednul na svojí velkou tlustou zadnici. Tak schválně, že nevíte, kdo to byl, kdo si s mojí matkou pořádně užil, chvíli jí opakoval takový sladký kecy o lásce a budoucnosti, aby jí po několika měsících poslal do míst, kam jí to nejednou strkal. Jeho iniciály jsou J.K. (nebo taky J.C. - záleží jen na jazyku, který je vám nejbližší). Furt nic? … tak to to teda raději zabalte a běžte si to hodit - ostnatej drát je spolehlivý přítel v nouzi největší! Oukej, nikdo mi to sice nevěří, ale pravdou zůstává, že moje matka není žádná ukecaná šlapka, ale luxusní děvka, kterou si nemůže dovolit jen tak každej (ani mě by nedala free, a to jsem její syn!!!). No a tahle ženská mi jednou povídá: "Hele, Same, už taky nejsi nejmladší, už ti bude deset, tvým fotrem je ten slavnej Kristus Ježíš, tak si s touhle informací nalož, jak potřebuješ. V každym případě, zvedni tu svojí prdel a táhni z baráku, vydělej nějaký prachy a zařiď se po svým. Čau!" Já na ní chvíli čuměl, ale pak mi došlo, že řekla všechno, co měla na srdci (nebo na dně lahve) a udělal přesně to, co chtěla. No a tak teď chodím po tom širým, zkaženým světě, všem na potkání vyprávím pravdu o svý rodině. Všichni mě poslouchají s úšklebkem na ksichtě, ale jakmile začnu mluvit o svým otci a dědkovi, tak zapomenou mý méno a dávají mi různý směšný přezdívky, který mi nepříjdou ani směšný ani trefný, prostě jsou všichni kolem totálně namol a už si ani nepamatují tak jednoduchou informaci, jako je méno člověka, se kterým se právě baví. World coming down!!!

Jednoho dne jsem se octnul v jednom fakt velkým městě. Na cestě jsem asi třetím rokem a něco se se mnou děje - mám divný sny, ve kterých dělám podivný věci se ženskejma, a probouzím se mokrej, ale není to pot, ta tekutina je hustší a barvu má jako sních (ale co to je sních vlastně ani nevím - v rovníkových oblastech jsem ho nikdy neviděl, nejspíš sem o něm slyšel od nějakýho maníka, kterýho jsem potkal na svý cestě). No a v tomhle městě jsem zažil něco podivnýho. Takhle si to seru chodníkem směr centrum, ale na jednom náměstí mě upoutá jeden týpek. Je hubenej, vopálenej a jeho oblečení sestává jen z trenek, který už zažili lepší časy (jeden chlap, kterýho jsem potkal během těch měsíců, co se potuluju, by o nich řekl, že jsou již za zenitem, ale já ani vzdáleně netušim, kde to je, tak tenhle divnej obrat nepoužiju). Jeho hlava mě zaujala na první pohled (šáhnout na ní bych se asi bál - sice to s čistotou taky nepřehánim, ale kde nic není ani smrt nebere) - měl dlouhý, hnědý, mastný vlasy, a fousy takový, že by se v nich celkem úspěšně schoval menší pták. Vlastně jsem byl přesvědčenej, že do těch vousů schovává svoje největší tajemství, protože se nemusel bát, že by mu do nich někdo šahal a tajemství vytáhl na světlo boží. Dalším a zároveň posledním jeho atributem byl klacek, který měl představovat zřejmě hůl, ale myslím, že by se o tom mohla výst dlouhá, nekonstruktivní debata na jejímž konci bych byl moderátorem vyhlášen vítězem kola. Ale daleko nejzajímavější byly ty kecy, který mu lítali z huby jako lítaj pečený holuby do ní (jo, tak to by se mi teda líbilo, ale tohle není žádná pohádka, jasný?). Ten maník vyřvával nějaký kraviny o mý rodině, teda aspoň o mužský části mý rodiny - o mým otci a dědkovi. "A když se nepodřídíte Bohu a jeho přáním, po smrti půjdete do Pekla a Ďábel si bude s vámi hrát ve svým kotli!" při této větě se mračil, jak to Nebe občas dělá, a tím klackem mával nad hlavou a ukazoval na ty, o kterých si myslel, že Ho nejspíš neposlouchají. "A když budete pokorní a poslechnete Jej ve všech jeho přáních, po smrti půjdete do nebe a budete mít navždy pokoj!" při této větě se usmíval jako to umí jen největší podvodníci, kteří se usmívají, aby z vás vymohli to, co chtějí, aby nepatřilo vám, ale jim. Celou dobu stáli kolem něj jeho kámoši, nebo co to bylo. Pořád jen pokyvovali a na zvýšení jeho hlasu reagovali sborově hlasitým "Óooooch!" Celou dobu stál na zemi (mezi svými), ale po chvíli si uvědomil, že je asi něco víc než ostatní, a vyskočil si na velikej šutr, kterej si jen tak ležel už hodně dlouho a byl šťastnej, že ho nikdo neotravuje, až si mu tenhle Debil (tak, a už vím, kde na to ty lidi choděj, na ty přezdívky - prostě to příjde na jazyk samo, ani nevíš) stoupne na plochu, kterou se zrovna snažil opálit si - lidi jsou samý Kurvy a Debilové! Ptám se jenoho člověka, kterej taky jenom pokyvuje hlavou a dělá och!, co je zač, ten na tom šutru. "Chlapečku, to je Prorok," říká to mile a s úsměvem, že bych mu snad věřil i to, že moje matka je židovská princezna, kdyby mi to takhle řek, a hned se zase vrátí ke své předešlé činnosti (ha, tomu teda říkám činnost!). Chvíli nijak nereaguju a jen tak přemejšlim, ale potom zakřičim na toho na šutru: "Hele, Proroku, co to, kurva, pořád meleš za píčoviny vo mý rodině, copak já si beru tvojí rodinu do svý posraný huby, ne, tak proč to děláš ty? Máš jediný štěstí, že vo nich říkáš samý pěkný věci, ale už toho bylo dost, OUKEJ?" když jsem to říkal, byl jsem asi celej rudej, ale ten ruměnec zmizel hned po tom mym slavnym monologu. Prorok se na mě zkoumavě podíval a potom se hlasitě rozesmál; smáli se i jeho přátelé - stádo, škoda, že si ten chlápek během toho nějak neubližuje, jinak by to dělali všichni po něm - STÁDO! Seskočil z kamene a už se ke mně šine chůzí cik-cak, to jak se pořád směje. Podívá se na mě a šklebí se zadržovaným smíchem "Copak seš zač, chlapečku? Syn boží, to snad ne, to už tady jednou bylo a víš jak ten před tebou uspěl, nebo nevíš?" a další výbuch smíchu přerušuje jeho myšlenky. "Nejsem žádnej syn boží. Ale myslím, že méno mýho fotra vám taky nebude úplně neznámý - Kristus Ježíš, ten syn boží a židovskej král, a jestli někdo neví, co to bylo za typa, tak ať se zeptá tady pana Proroka. Ten má nejspíš dojem, že zná mýho otce ze všech nejlíp a mýho dědu jakbysmet. Vždyť von dokonce mektá co si jako pan "Bůch" přeje a co si navopak nepřeje, kurva chlape, jaký je tvoje zaměstnání, že máš v popisu práce rozhodovat vo tom, co si myslí nejvyšší bytost celýho širýho vsmíru. Já sem jeho vnuk a sere na mě víc, než na tebe - totálně neznámýho člověka - vždyť on ke mně v životě nepromluvil, ani na mý narozky nepřijde a nedá mi ani posranej dort, nebo aspoň něco. Seru na to. Lidi, čau!" cejtim, jak my slzy stýkaj po tvářích a jak mě zase opouští rudá barva vzteku a napětí - už jsem zase v klidu a odcházím pryč. Na rozloučenou jim ukážu pěst se vztyčeným prostředníčkem (důkaz přátelství, nebo čeho - další gesto, které mi prozradili kamarádi z cest). Za mými zády exploduje město výbuchy smíchu - ještě na mě řvou ty podivný přezdívky, ale mě už to nezajímá. Jdu dál svou cestou. Snad jednou najdu místo, kde bych mohl aspoň teoreticky žít - ale žít opravdově, žít s pravdou o své rodině aniž by si mě někdo dobíral nebo mi dávali jiná jména, než která mi opravdu přísluší. Někdy - někde??? Ne, chlapče můj, NIKDY - NIKDE!!!

Tak si matně vzpomínám, že jsem vám už něco ze svýho dětství prozradil, ale byl to spíš okamžik, kdy se dětství změnilo v dospělost, musel jsem vyklidit pozici jinejm ve svým pokoji, ve svým království - už nikdy nebudu králem, teď už budu jenom otrokem, holkou pro všechno, lidi si se mnou budou vytírat podlahu, po který šlapou - ztratil jsem vše, co jen dítě může mít. Teď se jenom tak toulám a na potkání nasírám lidi svýma kecama.

Do svejch devíti let jsem byl úplně klasický dítě. Jako každej jinej jsem byl dítětem ulice, na živobytí (jídlo a nejdůležitější hadry, kterými jsem zakrýval rozmnožovací orgán) jsem si vydělával poctivou žebrotou (a kdo si v týhle době vydělává jinak?) a matku jsem znal jako Tulivou Maruš - nikdo jí neřekl jinak, ani já! Do školy jsem nechodil, k čemu taky, vždyť máme přirozenou inteligenci, která nám pomáhá překonávat ty nejelementárnější problémy (důsledkem zanedbání vzdělání je například fakt, že jedna a jedna pro mě nejsou dvě, ale je to naprosto nesmyslná věta, která se ani nerýmuje - seru na to!). Jsem vlastně nevzdělanej, vopálenej, hubenej a bůchvíjakej ještě kluk, kterej se potlouká po městě a nemá do čeho by pích, totální průměr! Deprese z toho ale nemám, je lepší být průměrnej, než podprůměrnej a rači budu žít život nenápadnýho malýho zmrda, kterýho si nikdo nevšímá, než být slavnej, krásnej a bohatej a každej den se bát, že mě někdo vodkrouhne. Je pravda, že každej jednou chcípne, ale nemusí to být ve věku devíti let, no řekněte, že to není pravda? Jediná rodina, jakou jsem kdy měl, byl náš pouliční, žebravý gang, kterej ze zásady nic nedělal, jenom tak stál na chodníku s nataženýma prackama, vypadal uboze a čekal, až se někdo movitější zastaví, utrousí "Ubohý děti, drahý, podívej, jak jsou zbědovaní, dej jim něco," no a pan Drahý nám každýmu do dlaně položí minci, ze který budeme živi minimálně týden. Matku, tedy Tulivou Maruš, vídám jenom odpoledne, když se vracím z ulice do domu, kde oba občas strávíme několik hodin a kde ona zrovinka vyspává a psychicky se připravuje na noční šichtu. Pozdravím jí a jdu spát do svýho pokoje. Jediný místo, kde jsem absolutně FREE, nikdo neví, co všechno se tady vymýšlí za teorie, komploty a podobný velký věci, který nikdy nebudou realizovány.

Kdo nikdy nebyl na cestě, nepozná, jaký to je pocit. Jste svobodní (můžete si jít, kam se vám zachce), ale jste omezeni spoustou faktorů - rychlost lidské chůze není zrovna nejvyšší, která kdy byla vyvinuta; musíte něco jíst, něco pít (naštěstí jsou řeky zatím v pohodě, ale kdoví, co bude za několik set let?), musíte se mýt, jednou za pár let změnit garderobu (společenský rubriky jsou peklo na Zemi) - ještěže se počasí prakticky nemění, a tak nemusím mít dvoje oblečení na rok. Ale největší výhodou je poznávání. Poznáte spoustu míst, ještě víc lidí a občas uvidíte i zajímavej dům (jsem zvědavej, jak dlouho jim tyhle špičatý kamenný a tolik vysoký barabizny vydrží, vždyť voni nepoužívají ani maltu - primitivové, vždyť se vám to za rok rozsype jak domeček z karet - a vy se s tim serete takovejch let, ještěže otroci makaj zadarmo, co?) Vyděl jsem už toho spoustu. Lidi jsou jiný tady a úplně jiný vo sto kilometrů jinde, jak má člověk vědět, že to nejsou nějaký zvířata, ale ta diferenciace je asi v pořádku, kdybychom byli všichni stejný, byla by to určitě nuda. Každej mluví jinak, než jeho soused, vobčas to ani nezní jako řeč, ale jako nějaký mlaskání, nebo chrochtání - jsem z toho trochu zmatenej.

Potkal jsem zase jednoho zajímavýho chlápka, měl takový divný jméno a taky divně vypadal, jako kdyby měl hepatitidu (A,B,C…) a oči taky nebyly standardem (aspoň ne pro mě), ale můj jazyk ovládal líp jak já. Bylo mi něco k patnácti a na svý cestě životem jsem poznal všechno (opravdu, VŠECHNO; na nic jinýho než na to, co jsem znal z cest, jsem si už nepamatoval). Nějak jsem se u něj kousnul. Pozval mě k sobě domů a já to pozvání přijal. Studoval v mym rodnym kraji, proto uměl jazyk (musel se přiznat, že je to kurevsky těžkej jazyk a já mu neodporoval). Položil mi otázku, která mě dost překvapila. "No a kterej bůch je teď u vás favoritem? Vim dobře, že to tam střídáte jak spodní prádlo," zeptal se s úsměvem. No a já jsem se pěkně namích, protože jsem si myslel, že to je narážka na moje smradlavý spodky, ale pak jsem si uvědomil, že má na mysli něco jinýho, ale to mě taky pěkně dožralo, zase jsem zrudnul a pěkně jsem mu vysvětlil, že Bůch je jenom jeden, že jeho syn Ježíš Kristus a bla bla bla, no a že můj otec je bla bla bla … A jak jsem to ze sebe všechno dostal, podíval se na mě zkoumavě, ale byl to první člověk, který se mi nesmál. Jenom pokyvoval hlavou a zkoumavě mě pozoroval. No a po kratší pauze jenom řekl "Oukej, nemám žádněj důvod ti nevěřit. Vím, že nějakej Ježíš Kristus vopravdu po týhle zkažený zemi chodil a dost pochybuju, že by svý existence nevyužil taky k tomu, aby si pořádně neužil. To jestli seš ty jeho syn, ví tvoje matka líp než já. No a konečně to, jestli byl von synem božím, to znamená, že ty jsi vnukem božím, k tomu se nebudu vyjadřovat. Já uctívám jinýho boha než ty. Mě víc imponuje příběh Budhy, než životní pouť Ježíše Krista. Jsem rád, že jsem s tebou pokecal, tady máš nějaký prachy, hadry a kus žvance, abys nechcíp hlady na svý cestě. Stvýmdědou!" Jak to dořekl, bylo mi jasný, že jsme voba svý řekli a že je zbytečný, abych tam dál seděl a ztrácel čas. Byl to první člověk, kterej mi rozuměl a kterýmu jsem zároveň rozuměl i já. Potřásli jsme si pravicemi (kde vzal tak ulítlej zvyk, to fakt nevím) a já jsem vypadl z jeho židle, z jeho baráku, z jeho života.

Zase jsem o nějakej ten pátek (a taky sobotu, neděli a možná dokonce i o nějakou tu středu!) starší. Na svý pouti si začínám uvědomovat, že mi něco chybí. Každej chlap mýho věku (dobře, přemluvili ste mě, sice se to neříká, ale udělám výjimku, je mi 18 let, asi tak nějak) už má nějakou buchtu a s ní aspoň jednoho malýho potomka, kterej mu jenom pije krev. Já si pomalu taky začínám hledat svou budoucí životní partnerku, ale je to docela dlouhý a namáhavý hledání. Jenom doufám, že jsem tu pravou už někde nepotkal, když mi bylo nějakejch deset, a nepřišel jsem na to. To by bylo pěkně v háji - zpátky už nejdu, jenom pořád vpřed (zpátky ni krok, jak se říká, ale kdo to vlastně říká?). Ale abych řekl pravdu, pár pěknejch holek jsem už viděl, s některejma jsem si užil, ale zatím žádnou jsem si nedokázal představit, jako ženu, se kterou se budu denně probouzet a ulehat, sdílet s ní svoje problémy, dělit se s ní o radosti, o starosti, prostě s ní sdílet svůj život, taková tu ještě nebyla. Navíc je u mě stížená pozice mým původem. Jakmile začnu vyprávět ten svůj příběh, začnou se buďto smát nebo se začnou obávat o svůj život v domnění, že jsem snad psychicky narušenej, nebo co. No ty obavy o život by byly při mým hypotetickým narušení zcela na místě - vždyť už dávno nejsem ten malej devítiletej šmejd, kterej si to žebrá na chodníku - svým devítiletým putováním jsem se změnil k nepoznání (ale svůj díl na té změně bude asi mít i ontogeneze): mám podobný vlasy a vousy jako ten pan Prorok, se kterym jsem se kdysi tak porafal, akorát jsem o něco čistší, opálenej jsem pořád dost (chtělo by to vymyslet nějaký ochranný nátěry, nebo něco, třeba to Slunce není tak bezpečný, jak si všichni myslej), jsem vysokej a docela hubenej (ale kdybych měl dost prostředků, klidně bych byl radši tlustej a najedenej, než hubenej a s pořád kručícím žaludkem - kdo ne?). A taky jsem dost silnej - ta chůze vás vypracuje (ale větší zásluhy na tom zmužnění mají ty nájemný přáce, který beru, abych nechcíp hlady, a při kterejch tahám takový pytle s buchvíčím a přenáším je o pár set metrů dál, nebo blíž). Takže, kdybych se chtěl s někym porvat, tak by byl docela slušnej kurs na mojí výhru, tak 1,5, počítám. Ale já jsem lidumil, teda mě spíš už dlouho nikdo tolik nenasral, jako tehdá před lety v tom cizím městě - už si to nějak nedovolí. Holt, k člověku se lidi chovaj tak, aby on na oplátku nemoch ublížit jim - když jste malí, chovají se k vám jako k psovi, protože vědí, že jim to, aspoň prozatím, nevrátíte, ale když jste velký namakaný korby, jsou všichni milí, že by vám snad vykouřili péro, jen aby vás nějak neurazili, nebo nedej bože naštvali. Jsou si totiž jistí, že byste jim to vrátili i se stoprocentními úroky. Lidi jsou divný a je mi líto, že jsem jedním z nich. Ani být jiným se nevyplácí (výjimka jen potvrdí to smutný pravidlo, že jsou lidi svině)! Jediný, co mě utěšuje na mojí existenci, je můj božskej původ, ale je v tom jeden podstatnej háček. Svýho dědu neznám, ale vím, že pořád něco melou o tom, že nás stvořil k vobrazu svýmu - no a to je přesně to, co mě nesmírně děsí. Doufám, že je lepší originál než kopie, jak tomu obvykle bývá.

Standa
zpět na úvod